listopad-prosinec 2018

Zpátky v Kathmándů

Tři dny se poflakujeme po Pokhaře, než naznáme, že už by to stačilo. Vracíme se do Kathmándů k našim starým známým. Za měsíc stačila přátelská rodina zvelebit hostelovou předzahrádku a ceny zvednout o čtvrtinu.

Plánujeme nutnou návštěvu úřadů. Po předchozí zkušenosti s nepálským “šimlem” si informace o prodloužení víz pečlivě googlíme. Část žádosti si vyřizujeme online a tak se nemusíme obtěžovat s terminály, které (přesně jak jsme se dočetli) fungují jen napůl. Bobtnající frontu nevrlých lidí můžeme přeskočit a míříme rovnou k okýnku, kde nám víza do pár minut vyřídí. Parádička.

Teď ještě zajistit povolenky k trekování. Podruhé už všechny lejstra zvládáme vyplnit mnohem rychleji. Jenže u pultíku nám rázem dochází, že pro samotné googlení o vízech jsme se zapomněli podívat i na povolenky. Slečna kouká do našich papírů a namítá, že tady (na centrálním úřadě pro udělování povolenek) povolenky k Everestu nevydávají a musíme si je vyřídit až v Lukle. Dozvídáme se, že oblast kolem Everestu je výjimka potvrzující jinak striktně centralizovaná povolenková pravidla.

Den před odletem do Lukly se probouzím se sedlinou na plících a škrábáním v krku. Snažím se nepanikařit a tak vše hrdinně zamlčuju. Jdeme nakoupit čoko zásoby na trek. Asi po 20 minutách venku to vzdávám a jdu s pravdou ven. Je mi blbě, potím se, na paty mi šlape slabost… Odploužím se na hostel a spím až do večera. Nasazuju prášky, ale večer se cítím stejně pod psa. Ráno všechno bolí, plíce zanesený, kašlu.

Odletíme?

Na letišti se dozvídáme, že Lukla je kvůli počasí zavřená. Před přepážkama se tak kupí neodbavení pasažéři ze tří… čtyř… pěti letů. Frmol kolem vnímám jen mlhavě, tiše trpím. Za tři hodiny otevírají přepážky a lehce po poledni se dostáváme do letadla. Letíme jen chvilku než se začneme snášet mezi kopce. Jenže nejsou dost vysoké. Přistáváme v Ramechhapu asi 70 km vzduchem od Lukly. Během těch 20 minut, co jsme byli ve vzduchu, totiž tamní letiště zase stihli zavřít. Místo, kde jsme se vyloupli z malého vrtuláku, připomíná spíš autobusovou zastávku. Čekáme čtyři hodiny. Lukla zůstává zavřená. Bereme si bagáž, letadlo míří zpátky do Kathmandu a náš úkol zní jasně: dojít asi tři km do nejbližšího hotelu. Ta vzdálenost mi připadá nepřekonatelná. I když se celý den láduju práškama, teplota má navrch.

Druhý den jsme v sedm ráno zpátky u “zastávky”. V Lukle je prý pěkně, ale pro změnu je mlha tady. Kolem dvanácté se dočkáme, vzduch prostoupí bublavý zvuk motorů. Během letu vzrůstá v kabině neklid – vracíme se do Kathmandů, nebo míříme do Lukly? Po 20 minutách máme jasno. Vyloupne se před náma safra krátká přistávací dráha. Podle internetových povídaček co do nehod jedna z nejnebezpečnějších na světě. Naše přistání je ale hladké jako bychom kecli do polštářů.

Z Lukly do Gokya

V Lukle (2800 m. n. m.) tři dny okupuju postel. V léčbě mi vydatně pomáhá jeden z nejlepších vynálezů místních “hoteliérů” – velké termosky horké vody a čaje. Podobné nás budou provázet celým trekem. Čtvrtý den si můžu vykašlat plíce, ale teplota je pryč. Navíc začínáme cítit netrpělivost – volání Everestu je silnější každým dnem. Vyrážíme s tím, že tempo “slowly, slowly” bude optimální.

Šlape se mi dost ztuha. Ujdeme sotva osm kilometrům a zůstáváme v Phakdingu (2600 m. n. m.). Další den je to lepší a etapu dotáhneme až do Namche Bazaru (3450 m. n. m.) – hlavní vesnici oblasti, kde ceny rapidně stoupají a teploty úměrně k tomu klesají. Cestu sdílíme s desítkami lidí a ještě větším počtem zásobovacích karavan oslů a jaků. Jdeme krajinou skal porostlých borovicemi, přecházíme dobrou desítku visutých mostů a míjíme obrovské kameny, na kterých je vytesána mantra om mani padme hum. Ke konci dne kráčíme v husté mlze, kterou ostře krájí barevné outfity čínských výprav. V Namche Bazaru se vzhledem k mému odeznívajícímu churavění rozhodneme vynechat první ze tří sedel – nejtěžší přechod celého treku. Místo toho si vybíráme papírově lehčí trasu a výšlap na vedlejší Gokyo Ri, odkud by měl být ještě lepší výhled.

Po večeři využíváme zdejší miniknihovny a dáváme si vzdělávací večer. Míša čte o Šerpech a tak můžeme dát vale další mýlce. Oba jsme měli za to, že Šerpa je označení pro nosiče. Ve skutečnosti jde o jméno etnika, které žije právě okolo Everestu a původně pochází z východního Tibetu, kde se jim říkalo Khampové. O Khampech mimochodem píše ve své knize Sedm let v Tibetu i Harrer. Pravda, jako o loupeživých bandách, nicméně na nepálské straně hor se původní Khampové zjevně rychle přeorientovali na úspěšné hoteliéry. Mně padne do oka knížka o nepálské občanské válce mezi royalisty a komunisty (1996-2006). V této půtce jako by se všechno odehrálo naruby. Čína místo nepálských maoistu podporovala krále s absolutistickými manýry a vítězství komunistů nakonec zemi přineslo docela slušnou ústavu, demokratické principy i jakýs takýs hospodářský růst.

Z Namche vycházíme zase v mlze, po cestě míjíme několik vyhlídek na Mt. Everest, jenže našim očím lahodí jen husté bílo. Po pár kilometrech se odpojujeme od hlavní trasy (tzv. Coca Cola Highway) a do konce dne potkáváme jen výrazně prořídlé zásobovací karavany. Občas z mlhy vykoukne špička nádherné hory Ama Dablam. Spíme v Phortse Tenga (3700 m. n. m.). Majitel lodge je snad první skrblík, kterého v Nepálu potkáváme – nenabídne nám ani nášup Dal Bathu (což je v Himálajích téměř zákon) a ráno se zdráhá doplnit nám vodu. Nakonec se slituje dostáváme aspoň půl flašky. Od Namche potkáváme čím dál víc lidí, kteří kašlou podobně jako já – existuje pro to i místní název – Khumbu Cough (způsobuje ho suchý vzduch a nízké teploty). Večer to pak na ubytku vypadá jako v lazaretu.

Následující den se nám jde překvapivě svižně – konečně svítí slunce, je jasno a celý trek máme skoro pro sebe. Údolí pod námi se otevírá, špičky hor vykukují zpoza horizontu a pomalu začínáme vnímat tíživou svobodu Himálají. Odpoledne se z údolí zase valí mlhy. Spíme v Luze (4360 m. n. m.), v mlze. Majitel je hotový poklad, večer navíc přichází ještě čiperný britský pár okolo pětašedesátky. Vypráví, jaké šílenství probíhá na hlavním tahu, odkud utekli. Na fotku u cedule Everest Base Camp se prý stojí 20 minutová lajna.

Vstáváme do slunka ostrého jak břitva, nebe jako vymetené. Podobné počasí už vydrží po celou dobu přechodu. Nad vesnicí potkáváme několik jačích chlupáčů. Živí se jen olizováním země, ze které roste něco mezi lišejníkem a trávou. Jeden jačo je zvědavý na můj foťák i ruku – po dlani přejede jazyk hrubý jako smirek. Má fascinace těmito krásnými zvířaty je nadobro stvrzena.

Celý den šlapeme jak chabrusové – cítíme slabost, nohy moc neposlouchají. Inu, bez kvalitní stolice není šťastného chodce, říkáme si. K večeru přicházíme do Gokya (4750 m. n. m.).

Viděn!

Krůček po krůčku stoupáme na Gokyo Ri. Zdánlivě snadný kopec nad vesnicí v mé hlavě vyroste do nepřekonatelné velehory. Takhle zle se mi ještě nešlapalo. Hlava duní, nohy jak ze želatiny, dech se krátí. Mému psyché neprospívají ani dvě skupiny vysportovaných jedinců, kteří nás předbíhají podivuhodným tempem. Vztek nad vlastní nemohoucností střídají návaly odhodlání. Šlapeme tak dlouho, že po cestě nahoru (ani ne v polovině) potkáváme ty, co už padají dolů. A Míša šeptá: “Jak ti je?” V mé hlavě prší a déšť mou slabost nesmyje… Díky Mňágo! Na další myšlenkový balast už nezbývá místo – jen písnička a fyzická muka.

Kolem poledne dobýváme vrchol Gokyo Ri (5360 m. n. m.). Místo, abychom se vyčerpaní usadili a najedli, vytahujeme foťáky a kocháme se fenomenálním výhledem. Poskaujeme po balvanech sem a tam jako u vytržení. Na západě vidíme vynechané sedlo Renjo La. Na severu Cho Oyu, na jihu se slunce opírá do tyrkysové hladiny jezera a za ním se otevírá pohled daleko do údolí, odkud jsme přišli. To nejpůsobivější je ale na východě – za pásem ledovcové morény se tyčí královské vrcholy Namtse, Lhotse, Manalu a ocelově šedá špice Mt. Everest! I kdybychom už neviděli nic jiného, tenhle výšlap stál za to. Po několika minutách euforie nás stav blízký hypoglykémii dohání s jemností prudkého nárazu do zdi. Uvelebíme se v závětří a do radostí rozechvělých žaludků tlačíme oběd.

Morénou a přes ledovec

Ráno nás čeká přechod morény, kterou jsme včera viděli z vrcholku kopce. Když stojíme na jejím okraji, zdá se nám, že šedivé duny před námi jsou navrstvené jen z drobnějšího štěrku. Vzápětí nás ale míjí dva Šerpové a než se dostanou k ledovcovému jezeru před námi, jsou z nich jen drobné postavičky a ze štěrku jsou balvany, které jim sahají do pasu. Led pod kamenným příkrovem hlasitě pracuje. Dunění přichází v nepravidelných intervalech ze všech stran. Připomíná příšeru probouzející se z tisíciletého spánku. Krajina uvnitř téhle masy ledu a kamenů je neuvěřitelně podmanivá – pustá, ohromující, vzbuzující respekt. Po dvou hodinách na těchto “pláních zmaru” vcházíme do Středozemě s měkkou trávou porostlými palouky, krčícími se pod skalnatými velikány – jen tady potkat partičku kolem Froda.

Krátký den ukončujeme v Dragnangu (4650 m. n. m.). Zítra nás čeká přechod přes ledovec a zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by ho přešel bez maček, anebo se na to aspoň chystal. Když jsme se na ten přechod ptali u Annapurny Kuby, opáčil, že to šel “intuitivně a bez maček”. Tehdy nás to docela uklidnilo, ale jak se blížíme, nitro nahlodává hlásek nejistoty. Na oko se uklidňujeme záložním plánem od Šerpů – ponožkami navlečenými na boty.

Organizované skupiny vstávají před pátou, my, Annapurnou vyškolení, vycházíme až o půl osmé. Cesta začíná v tubusovém údolí ve stínu kopců, hned vedle ledovcové řeky. Mráz z nás saje energii a toužebně vyhlížíme pomalu se přibližující sluneční horizont. Míša pořád častěji zastavuje, instinktivně se choulí do podřepu a snaží se zahřít. Nakonec volíme zkratku k teplu a šplháme asi 200 metrů po úbočí vstříc osvícenému svahu. Když se dostáváme k prohřáté hranici, líce nám brní mrazem, artikulace je marná a všechny prsty se tváří, že přestaly existovat.

O hodinu později na křížení dvou cest ztrácíme směr – logicky zamíříme k ledovci na západě. Rovně před námi je totiž jen strmá suťová stěna a balvanový pás. Na první pohled nepřipadá v úvahu, že bychom to tudy mohli prorvat. No, jak se říká, nedávej na první pohled – B je správně. Pod balvanovým pásem si dáváme oběd a dopujeme glukózu. Cesta tudy žádná nevede, zkrátka jen volíme směr a poskakujeme ze šutru na šutr. Dole u suťové stěny potkáváme Číňany, kteří jdou z druhé strany. Jeden z nich sveřepě sděluje, že to nejhorší máme ještě před sebou a dodává, že to budeme mít hodně těžký. Je zkrátka milé potkat kolegu, který umí podpořit v pravý čas. Místy lezeme po čtyřech a dáváme pozor na tu a tam padající šutry. Ploužíme se, ale s fyzičkou to dneska není úplně marný. V půlce svahu na mě už z dálky haleká holčina, jestli nechci mačky. Asi karma. Rovnou mi je podává a říká, že bez nich by to na ledovci bylo o hubu.

Cho La Pass (5420 m. n. m.) vylezu s náskokem a při pohledu na ledovec cítím sušinku v krku. Když přichází Míša, zvedá se jako lusknutím prstu fičák, kochání zkracujeme. Než stoupneme na led, potkáváme německý pár šlapající z opačné strany. Nenápadně brousím okolo s nadějí, že se nad námi s mačkami též slitují. Němka je ten nejochotnější člověk a hned pochopí, o co mi jde. Z báglu vytahuje své “spikes” a dělá nám ohromnou radost.

Bílá masa před námi se rozlévá do údolí, jako by z vrcholku někdo rozlil džbán husté smetany. Bez maček bychom se po kluzkém povrchu plahočili věčnost. Pohyb po ledě s hroty na botách je v mém podání čistá radost. Míša se po chvíli zahledí do prasklin i modro-bílých hloubek pod námi a začnou jí nahodávat obavy. Cestu zatím nevidíme, míříme k suťovému svahu přesně podle rad německého páru. Zastaví nás až cosi na způsob zamrzlého ledovcového potoku. Míša stávkuje a odmítá to cosi přejít. Namítá, že to může být puklina překrytá jen tenkou vrstvou ledu. Po deseti minutách drobného panikaření naši ledovcovou anabázi přechodem přes ono cosi přeci jen uzavíráme. Cesta nikde a tak se škrábeme dobrých dvacet metrů nahoru po poměrně čerstvém sesuvu. Po pár minutách stresíku s úlevou nacházíme pevnou půdu pod botama. Když sejdeme o něco níž, ukáže se nám ledovec v plné kráse – masivní, aspoň patnáct metrů vysoký, útvar plný puklin a vrásnění.

Večer v Dzongla (4830 m. n. m.) si čteme o Šerpovi, který 17x vylezl na Everest a pak zemřel po pádu do ledovcové kaverny, když fotil druhý základní tábor. Dochází nám, že jsme se po ledovci pustili mnohem dál, než velel drobný hlásek rozumu vzadu v lebce. Ten den jsme měli skutečnou kliku – nejen s mačkama.

Znovu na Coca Cola Highway

Následující den si ještě pár kilometrů užíváme prázdnou cestu a úžasné výhledy na Ama Dablam. Míříme do Lobuche, vstříc hlavní trase. I když už se sezóna chýlí ke konci, zástupy turistů se tu rojí ve velkém. V Lobuche skoro nemůžeme najít ubytování, všechny lodge jsou přeplněné a skoro 2x tak drahé než doteď. Everest Base Camp jsme se rozhodli vynechat už dávno (je to víceméně jen o oné ceduli).

Nejvýš

Ráno přecházíme druhou, snad ještě podmanivější morénu, za kterou nastupujeme do posledního vysokohorského trháku a pokud všechno půjde dobře, kolem poledne staneme na pasu Kongma La. Papírově jde o zatím největší převýšení, ale šlape se nám nadmíru dobře. Holt už jsme se tu vysokohorskou turistiku po třech měsících v Himálajích asi trochu naučili. Každý máme své tempo a zhruba co hodinu dáváme glukózové nebo čoko pauzy na doplnění energie.

V úseku, kde zrovna šplhám po čtyřech, potkávám dredatého klučinu. Ideální kandidát na předání maček, říkám si. Zjišťju, jestli míří na Cho La. “Máš mačky?” ptám se. “Ne, proč?” vypraví ze sebe. Zkušeně borca edukuju ohledně ledovce, načež se mi dostane překvapeného: “Tam je ledovec? Fakt?” Předávám mačky a hned mám lepší náladu, že mezi turisty jsou i tací, kteří podcení přípravu ještě víc než my.

Do poslední chvíle netušíme, jaký výhled se před námi na druhé straně rozprostře. Když tentokrát docela svižně pas zdoláme, “wow efekt” je omračující. Stojíme v 5540 m. n. m. Oba si připisujeme osobní výškový rekord. Skvostná podívaná na zasněžené štíty Nuptse, Lhotse a pás ostrých štítů pokrytých sněhem. Pod námi zamrzlé sytě modré jezero. Výhled sice není 360 °, jenže hloubky jsou tady jaksi hlubší, výšky nám připadají vyšší a na břehu jezera stojí hnízdo žlutých expedičních stanů, které celému výjevu vdechují život a vůni dobrodružství.

Plátkové bohatství  

Scházíme k vesnici Chukhung (4730 m. n. m.) a Himálaje nás zásoboují nádhernými výhledy na surové, nejdříve ocelově šedé, později červánkově zbarvené štíty. Ve vesnici už je znát příprava na zimu. Dobrá polovina ubytování je zavřená. Některé vesnice v oblasti jsou obydlené jen přes sezónu. Na zimu se pak “hoteliéři” stěhují do nižších poloh. Do oka nám padne skromná lodge. Jsme tu sami, jen s hostiteli – nepálskou třígenerační rodinou. Nikdo z nich moc nemluví anglicky, ale všichni spokojeně sedíme u kamen a popíjíme čaj. Po západu slunce začne foukat vichr. Jeho hvízdavé nárazy rozvibrují celou překližkovou stavbu. Rodina, kromě stařečků, leze na střechu a fixuje komín. Komín popojíždí dolů a nahoru, přes střechu lítají povely, kterým nerozumíme. Nakonec se všichni zase usazují u kamen a vytahují pochoutku v podobě plátkového taveňáku. Každý dostane jeden plátek, který s téměř nábožnou úctou pomalu uždibuje. Rodinná atmosféra nám připomene homestaye v Ladakhu, kde jsme při kontaktu s místními mohli ještě zažít kus opravdovosti. Druhý den ráno se pocit ještě prohlubuje, když nám hostitelé dávají mléčný čaj jako pozornost podniku.

Yetiho pazoura

Po cestě do Panboche (3900 m. n. m.) potkáváme skoro samé Čechy nebo Slováky, kteří míří opačným směrem. Hned ten první jde s průvodcem. Spíš to ale podle líčení vypadá, že svého průvodce vede on s pomocí tipů vyčtených z Lonely Planet. Jeho guide nemá ani mačky a snaží se věšet bulíky na nos. Říká, že ledovec je moc velké sousto. A tak dáváme sbohem i druhému páru maček.

Plánovaný výšlap k base campu Ama Dablam rušíme. Pro změnu začíná pod tíhou zimy a hlavně studeného vzduchu chřadnout Míša. Místo výšlapu navštěvujeme nejstarší šerpský klášter v oblasti ze 16. století, kde mají uložené Yetiho ostatky. Ve svatyni po nich ale šmejdíme marně. Až při odchodu nám mnich na několik vteřin otevře malou skříňku – jsou tam, hnáta i lebka!

Šerpská legenda

Napojujeme se na hlavní tah, kudy jsme už jednou šli a počty turistů festovně napínají kapacitu zdejších pěšin. Těžko si představit, jak to tady musí vypadat během říjnové špičky. Počasí nám tentokrát přeje a tak se naposledy loučíme s Everestem, který byl prve skrytý v mlze.

Při příchodu do Namche volíme lodge stojící o samotě na severním okraji vesnice. A děláme neskutečně dobře. V jídelně visí všude po stěnách starší horolezecké rekvizity. Není to náhoda. Dům patří šerpskému vůdci Chowangu Rinzingovi, který v 70. a 80. letech lezl (ještě pěkně postaru) s výpravama na Everest. Ukazuje nám fotky a vypráví, že i když šel na vrchol mnohokrát, podařilo se mu jej zdolat jen se dvěma skupinami – Nory a Italy. Nejlepší vzpomínky měl ale na bulharskou výpravu. Jeden z Bulharů ho nedávno navštívil a dovezl mu album fotek i se srdečným věnováním. Chowang navíc úžasně vaří. Geniálních bramborových palačinek s bylinkovým pestem jsme se nemohli nabažit a špaget s rajčatovou omáčkou, za které by se nemuseli stydět ani v Alcronu, jakbysmet.

Když pak jeho fotku za mlada vidíme i v místním horolezeckém muzeu, je jasné, že máme co do činění s lokální celebritou. Ještě se k Chowangovi vracíme na oběd a klábosíme. Září ohromnou veselostí a srdečností. Lepší rozloučení s Himalájemi jsme si přát nemohli. Při odchodu nás překvapí – přinese bílé hedvábné šály, uváže nám je kolem krku a obřadně se ukloní. “Sherpa farewell tradition,” směje se, když se zamáčknutou slzou přecházíme práh jeho domu.

Opilec a Japonci

Odpoledne seběhneme kopec do Jorsalle (2800 m. n. m.). Pěkně svítí sluníčko, tak si dávám po osmnácti dnech venkovní sprchu. Studený čůrek si ale ne a ne vychutnat.

K večeru přichází zjevně uvolněný manžel hostitelky. Hned si poručí placatku kukri rumu a oslavuje. Dnes se totiž v Lukle rozloučil se skupinou, kterou deset dní provázel. Do půl hodiny je na šrot. Pořád opakuje ty samé dotazy a mluví na nás soustavně Německy. Naše jemná vysvětlení, že německy nemluvíme, ostentativně ignoruje. Z kolovrátkového večera nás vysvobodí až skupina japonských stařenek a stařečků. Jejich organizovanost nás po zbytek večera dobře baví. Muži si sedají na jednu stranu jídelny, ženy na druhou. Každý z nich dostává speciální vlhčený ubrousek, kterým si velmi pečlivě očiští tvář i ruce. Spořádaný večer pak všichni najednou stejně spořádaně zakončí a v osm jdou na kutě. Jen co odejdou, začne průvodce znovu svou kolovrátkovou etudu a vyhání nás taky do hajan.

Z podhůří Himalájí do Brna

Před Luklou se odpojujeme z Coca Cola Highway a míříme do 50 km vzdáleného Salleri. Vesnice dostávají mnohem přirozenější ráz. Hotely střídají překladiště a oslí noclehárny. Spíme v Surce (2200 m. n. m.). Večer dlouho do noci klábosíme se španělským nomádem. Probíráme všechno od československé historie, přes snahy Katalánska o samostatnost až po katalánský vánoční pařez, který musí dostat pořádně naloženo, aby dárky vyblil. Zmiňuje, že nahoře naměřil během noci pětadvacet stupňů pod nulou. Někdy lépe nevědět.

S nižší nadmořskou výškou se snižuje i viditelnost. Celá krajina je zahalená do šedavě vlhkého oparu. V Bupse (2300 m. n. m.) si sprchu dopřává Míša. Z venkovní boudičky se dvakrát dovolává pomoci, protože plynový bojler ne a ne vydržet v chodu.

Zastavujeme se v jedné z malebných vesniček na dopolední čaj a pozorujeme komické divadlo raplujícího naháněče oslů. Běhá, hartusí a bije oslíky klackem přes zadek – snaží se je vyhnat z ohrady, ale osli se jeho běsnění vzpírají a když už z ohrady vyběhnou, rozutečou se všemi směry, což mladíka naštve ještě víc.

Úplně poslední kopec z 1400 do 3000 m. n. m. vyjdeme jako nic. Vysokohorská aklimatizace z nás tady dole dělá hotové supermany. Poslední den se hecneme a oproti původnímu plánu to dotáhneme až do Salleri (2200 m. n. m.), odkud chceme chytit bus do Kathmandů. Přicházíme ale až večer a lístky se nám nedaří sehnat. Místo toho kupujeme cestu džípem. Vyjíždíme už v pět ráno a do auta se nás naskládá deset, s řidičem to dělá rovných jedenáct. Než vyjedeme, připomene se mi článek jednoho cestovatele, který jízdu ze Salleri do Kathmándů popsal jako “Most scary drive of my life.” Psychicky se tak připravujeme na stržené krajnice, sesuvy nebo vyhýbání se protijedoucím autům, při kterém nás od pádu do propasti dělí jen milimetry. Krátce, někdy je lepší být připraven na nejhorší, protože až na trochu nepohodlí uvnitř se žádná scary drive nekoná. V serpentinách se nám sice kroutí žaludky, ale nepálští spolucestující jsou velmi vnímaví. Hned nám v dlaních přistává cosi tvrdého a vyuzeného na uklidnění a do pár minut tahle domácí vychytávka skutečně zabírá!

Po dvanácti hodinách se vysypeme z džípu kousek od letiště v Kathmándů. Do Thamelu to máme asi pět kilometrů. Jde se nám ale neuvěřitelně lehce – super schopnosti se nás stále drží. I když jsme za posledních devatenáct dní urazili 174 km a zdolali skoro 24 km převýšení, necítíme se zdaleka tak unavení jako po Annapurně. Kupujeme oslavný biskupský chlebíček (ten největší, co je k mání) a několik Marsek.

Zbytek dní v Nepálu už jen lelkujeme, nakupujeme vánoční dárky a dosytosti si užíváme horké sprchy. Ještě vlastně trochu poznáváme místní zákoutí, památky a tržnice. Neskutečně už se oba těšíme domů.

Let ubíhá ve zvláštní nepřítomnosti. Tak často jsme si v posledním měsíci představovali, jaký bude návrat, že nám teď připadá, jako bychom pořád fantazírovali. Osvětlený Petrov a večerní Brno nás obklopují hřejivým pocitem důvěrné známosti. Jen se mi zdá, že je tu až moc čisto. “Asi to tady před svátkama uklidili,” uvažuju nahlas. Míša mě vrací do kontur reality: “A nebude to spíš tím, na jaký bordel sis v posledních měsících zvykl?” Že mě Brno po patnácti měsících překvapí čištotou bych si netipnul snad ani ve snu.