září 2018

Železná opona

New Dehli, 7:00 ráno. Po noci strávené na letišti v Bangkoku a čtyřhodinovém letu se třepeme do hotelu. Dnes odpočíváme a zítra chytáme letadlo do Lehu. Mám za úkol hlídat bagáž, zatímco Míša jde najít bankomat. Nevrací se a nevrací, ale jelikož jsem ve “sleep módu” nevěnuju tomu pozornost. “Sir?” klepe mi kdosi na rameno a ukazuje, ať jdu k nejbližšímu východu. Míša stojí před futrama a hned ze sebe vyhrkne, ať nevycházím ven. Voják, který dveře hlídá, naznačuje rukou dělící čáru. “V hale se mi nepodařilo vybrat, tak jsem to šla zkusit ven a teď mě nechcou pustit zpátky,” říká roztrpčeně a později mi celou anabázi vysvětluje. Jakmile vyšla z haly, zkusila bankomat venku – taky bez úspěchu. Při návratu ji voják u dveří vystavil stopku. Neobměkčil ho ani prosebný výraz a fakt, že má všechny věci v hale. Místo toho ji poslal ke dveřím číslo pět, odkud zamířila ke čtyřce, trojce, dvojce i jedničce. Rozkaz zněl ale všude jasně – za žádných okolností nikdo nesmí projít! Inu, tak trochu jiná bezpečnostní praxe.

Beru naši novozélandskou ANZ kartu (předávání objektů přes demarkační linii je naštěstí povoleno) a jdu zkusit vybrat – bez úspěchu. Vracím se k futrům a diskutujeme, co s tím. Nějaký cash by jednoduše přišel vhod. Voják se chápavě usmívá, ale raději znovu naznačuje hranici, kterou nesmím překročit, pokud se nechci ocitnout na druhé straně bez možnosti návratu. Nakonec se mi jeden z bankomatů uráčí vydat peníze na druhou kartu, beru bagáž a za pobaveného přihlížení strážce se v atmosféře podobné shledání dvou přátel po pádu Železné opony setkáváme před příletovou halou.

Hotel máme jen jednu zastávku metrem v tzv. Aero City. V jeho úzkých rozblácených uličkách kličkujeme mezi odpadky a kalužemi. Dystopické prostředí neonových tabulí, hotelů a chatrčí kontrastuje s krásně upravenými Indkami v pestrobarevných sárí. Míšu krapet znervózňuje národní sport Indů – čumilství. Pravda, naše ksichty v této končině působí nejspíš exotický, na druhou stranu nám přijde, že těch všetečných pohledů je vážně trochu moc.

Do Himálají

Ráno se kolem deváté znovu odlepujeme od země a míříme na sever Indie, do Ladakhu (tzv. Malého Tibetu). Za necelou hodinu začínají z mraků vykukovat vrcholky indické Himálaje a už jen pohled z okýnka nám navozuje euforii blízkou dětskému pocitu při pohledu na vánoční stromeček.

Výškový rozdíl mezi Delhi a Lehem je kolem 3200 m – pro organismus pěkná darda. Dopředu si tak ordinujeme aspoň tři dny aklimatizace. Dřívější nepěkné zkušenosti s vysokohorským pobytem v Jižní Americe a marná snaha o zdolání havajské Mauna Kea (4200 m. n. m.) mi navíc do hlavy vtloukly pocit úzkostného respektu ke všem situacím nad 3000 m.

Nadmořská výška s náma pořádně mává, jako bychom se procházeli po tenké šňůře mezi opilostí a kocovinou.

První procházka kolem našeho rodinného hostelu napovídá, že Ladakh se bude líbit – skromné domky sice tu a tam střídají větší hotely, ale vše si drží kontury tradiční tibetské architektury s plochými střechami a zdobeně vyřezávanými okny. Ocitáme se ve světě, jehož atmosféra vytváří protipól přelidněných indických velkoměst. Nebo aspoň toho, jak na nás za jeden den stihlo zapůsobit New Delhi. Obchůdky hýří barevnými látkami, cetkami, kořením, bylinami nebo sušeným ovocem. I přes turistický ráz nám všechno kolem připadá uvolněné, sympatické a útulné. Takhle příjemně jsme se snad necítili nikde v Asii. Až si říkáme, jestli to není jen příznak výškové nemoci. Cokoli sníme nám navíc náramně chutná, takže jsme přeci jen asi trochu sjetý…

Haló, tady otrava

Chutná mi jen do druhého dne. Odpoledne přichází slabost, ke které se  přidává horečka, zimnice, zvracení a tak. Cítím se, jako by mi každá buňka v těle praskala vejpůl. Hotové potěšení pak představuje kombinace pokoje v prvním patře a záchodu dole na dvoře. Žalostný stav nás dokope k tomu vážně uvažovat o hospitalizaci. Na tuto informaci mé tělo zareaguje postupným zlepšením, takže nemocniční zážitek si můžu odpustit (prozatím).

Po šesti dnech zkoušíme výšlap na stúpu nad městem. Těch cca 400 schodů nám dává pořádně zabrat. I když bychom už měli být aklimatizovaní, zjišťujeme, že s fyzičkou jsme oba dost na štíru. Mžitky před očima a lapání po dechu nám vystavují stopku co dvacet schodů. Nahoře nás za námahu odměňují boží výhledy na město a okolní hory.

Nick

Vzhledem k naší (a zejména mé) žalostné fyzičce vyrážíme na široko daleko papírově nejlehčí trek do Sham Valley s maximálkou okolo 4000 m. n. m. Ráno se nám podaří ukořistit zadní sedadla narvaného busu a vydáváme se do Likiru (3700 m. n. m.). Cestou míjíme dobrých pět základen indické armády. Ladakh je spolu s Kašmírem jedna z nejmilitarizovanějších zón na světě. O oblast se handrkuje Indie s Pákistánem a sporadicky do těchto taškařic zasáhne i Čína.

Autobus nás vysadí dole ve vesnici a míříme zhruba pět km ke zdejší gompě. Klášter je velký komplex s patnáctimetrovou, pozlacenou sochou Buddhy. Když odcházíme, už z dálky mě zaujme vyhublá postava přicházejícího starého poutníka. Představí se jako Nick a živě se zajímá, jaké máme plány. Zve nás do homestaye dole ve vesnici, kde dlouhodobě žije. Přehodnocujeme tak naše plány a podle Nickových rad si jdeme najít náš dnešní domov. Před odchodem nás ještě nabádá, ať se neobracíme na bláznivou stařenku, která v domě žije se svou dcerou.

Když přijdeme k domu, nikde nikdo. Po několika minutách čekání vejdeme dovnitř. Potkáváme stařenku. Je malinká, obličej má ozdobený hlubokými vráskami. Překvapeně na mě kouká, vypadá to, že slovíčko “room” nezná. Vyjdeme ven a na zápraží ukazujeme na dva volné pokoje, které jsme si předem stihli prohlédnout. Když vidí, že jdeme oba do jednoho, dává najevo nespokojenost. Anebo ve skutečnosti říká a ukazuje něco úplně jiného. Její verbální i neverbální signaly jsou pro nás značně matoucí. Když máme za to, že je ubytovací rituál za námi, přichází znovu a špulí na nás pusu. Heh? Další půl hodiny nám nosí po jednom jablka ze zahrádky, jako by naše “thank you” a rozpačité úsměvy brala za pobídku k tomu, že chceme víc. Kouzelně se usmívá a špulí pusu, později si na ni začne plácat rukou a nám dojde, že se celou dobu ptá, jestli nechceme něco k snědku. Pochopit gesta z odlišného kulturního prostředí dá zkrátka někdy zabrat. Anebo jsme z té nadmořské výšky prostě jen decentně natvrdlí. Mimochodem, záhy zjišťujeme, že ani gesto zvednutého palce tady žádné auto nezastaví, zato mávající dlaň otočená k zemi funguje spolehlivě.

K večeru přichází i dcera a Nick. Jíme společně – poprvé ochutnáváme Dal Bath (rýže s čočkovou polévkou a zeleninou na kari) – jídlo, které nás bude provázet další tři měsíce až do Nepálu. Sedíme v místnosti s kachlovou pecí, stěny lemují vyřezávané lavice a stolky. Jedna zeď slouží jako výstavní “vitrína” – od podlahy po strop je vyskládána nádobím – hrnci, talíři, hrnky, samovary, termoskami. Podobné výstavky jsou součástí každé ladacké domácnosti – něco jako: podívejte, kolik toho máme.

Z Nicka se vyklube třiaosmdesátiletý Angličan, který tráví důchod mezi Ladakhem a Nepálem. Žije tady už několik let. Pochází z Londýna, ale na stará kolena dostal výpověď z bytu, neb majitel přepřáhl na Airbnb. A tak Nick vyrazil do Indie, aby, jak sám říká, ušetřil. Do Anglie se prý vrací jen na Vánoce. Připadá mi jako archetyp askety – vyhublý na kost, delší bílé vlasy a vousy. Hlas se mu chvěje podobně, jako učiteli češtiny z Marečku, podejte mi pero, herci Františku Kovaříkovi. Z askety se ale nakonec vyklube poťouchlý děda s uvažováním zakořeněným stále v Británii. Nejvíc ho aktuálně pálí klučina z nepálské vesnice, který na něj neuctivě pokřikuje. A tak Nick spřádá plány, že až se tam vrátí, podplatí místního strážníka, aby kluka postrašil a on mohl nadále požívat plného respektu místních.

V barevné poušti

Druhý den ráno míříme do vedlejší vesnice – Yangtangu. Za Likirem se dokrmujeme bobulemi rakytníku – roste snad kolem každé vesnice a v Lehu z něj jde sehnat skvělý džus.

Za chvíli se dostáváme do vysokohorské pouště. Je to okouzlující kus země plný okrových a červených odstínů, písečných dun i horských štítů. Tam, kde teče potok nebo řeka, ožívá krajina vrbami, topoly a trávou, vše ostatní je vyprahlé, bezútěšné a o to víc fascinující. Kráčíme dolů do údolí, abychom za několik kilometrů zase vystoupali o pár set metrů nahoru. V suchém a horkém podnebí nám rychle docházejí síly, zachraňuje nás až řeka, okolo které roste (jak jinak) rakytník – na jeho extrémně kyselé bobule se i přes husté trny s radostí vrháme. Jdeme asi sedm hodin – skoro dvakrát tolik, než píše průvodce. Později potkáváme dva vysportované Němce, kteří šli úsek stejně dlouho. Takže zas takový lemry (na jaký se cítíme) snad nebudeme. Yangtang (3630 m. n. m.) je vesnice o pár baráčcích, stojící na úbočí svahu. Najdeme si homestay hned na kraji kopce, pár metrů od parádního výhledu.

Putování v Ladakhu má jednu ohromnou výhodu. Na každém treku totiž platí jednotná “all inclusive homestay” cena zahrnující ubytování, večeři, snídani a dokonce i obědový balíček s sebou. Ladačani jsou navíc neuvěřitelně pohostinní, pokaždé do nás cpou jídlo jak se dá, neustále pobízejí k pití čaje a když nejíme podle jejich představ, skoro se až děsí. Jednotná cena navíc odbourává jakoukoli nutnost smlouvat – stačí se jen zeptat, zda můžeme přespat a pak už si užíváme nefalšované pohostinnosti.

U TýTýho

Další den kráčíme jako vytrénovaní horalové. Nastoupáme asi 300 výškových metrů a míříme dolů k Hemisu (3660 m. n. m.), který se před námi rýsuje jako fata morgána – zelený ostrůvek uprostřed prašné suché země. Do vesnice přicházíme už kolem druhé a tak se touláme úzkými uličkami pod klášterem. Nakonec se ubytujeme u učitele Tseringa Tundupa Namgaila alias TýTýho. Přibližně sedmdesátiletý Ladačan má velmi dobrou angličtinu, což na zdejším venkově není úplně běžné. Vypadá spíš jako etnický Řek a tak se ho během večera ptám, zda pochází z Ladakhu. Když neochvějně odpovídá, že se narodil přímo v Hemisu, hned nás napadá, že by mohl mít řecké předky, kteří sem zavítali během výbojů Alexandra Makedonského.

Povídáme si aspoň tři hodiny. Hrne na nás spoustu informací a my se proměňujeme v jedno velké ucho. Vypráví, že Ladakh se otevřel světu v roce 1974 a hned sem začali jezdit badatelé z Evropy a Ameriky. Pár z nich u něj doma strávilo i několik let a tak se naučil anglicky. Ukazuje nám fotky z Evropy – před časem se podíval do Francie, Nizozemska, Belgie a Švýcarska, aniž by utratil jedinou rupii. Všechno pro něj zařídili jeho přátelé-badatelé, kterým léta poskytoval přístřeší. Když o tom vypráví, je štěstím bez sebe – pořád opakuje, jak je za všechno vděčný.

Popisuje, jak se staví zdejší domy z nepálených cihel a že při správné údržbě vydrží i přes sto let. Lidi tady ale běžně vedle starého domu postaví nový, ten původní přestanou udržovat a tak se postupně rozpustí. Aneb 100% recyklace.

Dozvídáme se, že místní pěstují hlavně ječmen a nejbohatší rodiny mají zásoby na devět let, středně bohatí na šest a chudí na tři roky. Že má stádo pašmínových koz, které na léto vyžene do hor, aby si je za několik týdnů zase vyzvedl. “Občas několik kusů přibude, občas ubude. Vlastně ani nevím, kolik jich přesně máme,” krčí rameny. Místní jsou v podstatě vegetariáni, chovají sice kozy, krávy a jaky, ale hlavně kvůli srsti a mléku, maso jedí jen při zdravotních potížích, pokud jim to doporučí léčitel. Zmiňuje, že v posledních letech se hodně proměňuje klima – před deseti lety skoro nepršelo, zatímco teď je deště víc, než můžou ploché střechy a hliněné domy unést. I tady proto na řadu přichází šikmé střechy.

Vypráví i o svých dcerách, které jsou taky učitelky. Jedna se provdala za indického vojáka, což pro něj byla rána, protože jako buddhista je přesvědčený pacifista. Když otevřeme téma Tibeťanů v Číně, Týtý zvážní. Ladakh je teď podle něj jediné místo, kde se ještě původní tibetská kultura drží a jedním dechem děkuje indické vládě, která je nechává žít svobodně, podle jejich zvyků. Indové tady navíc ze zákona nemůžou vlastnit půdu, zatímco Ladačanům stačí najít si kus země, a když nikomu nepatří, legálně a zdarma ho prohlásí za svůj. Probíráme buddhistické obřady, místní obyčeje, zábavu, roční cyklus a další témata, na které jsem, žel, stihl zapomenout.

Boční pěšiny

Ráno si od nás Týtý skoro stydí vzít peníze. Doprovází nás kus za vesnici, aby nám vysvětlil, kudy se máme vydat a podrobně popisuje cestu přes dva pasy tak, aby nás nezmátly boční pěšiny.

Matou nás boční pěšiny. Pouštíme se po nesprávné cestě a vše zjišťujeme až dole v údolí, kdy se šipka GPSky povážlivě odklání od našeho azimutu. Vracíme se tak do kopce a před hlavním stoupákem cítím, že u rafičky vnitřní energie mi začíná svítit kontrolka. Kopec lezeme krok-sun-krok a pomalu se nám vysokohorské tempo dostává do krve – hlava vypnutá a nohy jedou šnečí automatiku. Nahoře na pasu (4000 m. n. m.) se nám otevře pohled na duhově zbarvená suťoviska – kromě červené a hnědé tu barva hornin přechází i do fialové a zelené. Kopce kolem nás vypadají pro pokročilou erozi jako obarvené cukrové homole.

Pak už za občasných poryvů větru vířících mračna prachu štrádujeme jenom z kopce. Míjíme meruňkové háje po sklizni, ale přece jen tu a tam na zapomenutou usušenou meruňku narazíme. Cestu protáhneme až do Nurly u hlavního tahu. Poslední úsek kráčíme po nově postavené asfaltce, která je zakrojená do prudkého a na první pohled sypkého svahu. Jde o obrovské pole kamení táhnoucí se kam až dohlédneme. Když se pak část svahu před námi sesune na silnici, zrychlujeme krok, neb představa, že by se svah nad námi dal do pohybu celý, není dvakrát lákavá. Kvůli sesuvům tady v Ladakhu dost často stojí doprava, ale silničáři na druhou stranu nemusí mít strach, že by neměli, co do papule.

V Nurle se náhodného kolemjdoucího tážeme na info o busech. Když mu řekneme odkud jsme, věnuje nám protáhlý úsměv a sděluje, že do Brna jezdí už několik let přednášet o tradiční tibetské medicíně. Vysvětluje nám, nováčkům, jak to tady s veřejnou dopravou chodí, že stačí počkat, mávnout a nastoupit. Nakonec na bus čekáme marně a stopneme si turistickou dodávku, která se do Lehu vrací prázdná. Na palubě je jen řidič a další stopař. Když nás po dvou a půl hodinách vyklopí v Lehu, oba si oddechneme. Předjíždění do zatáček a za předpokladu, že když bude troubit, předjížděný zpomalí a my se tak stihneme zařadit včas (rozuměj asi tak dvě vteřiny před nárazem) a skoro nepřetržité natočení řidičovy hlavy o 90° doleva, aby viděl na klábosícího spolujezdce, nám zkrátka připadá napoprvé poněkud přes čáru.

Vracíme se do našeho pokojíku v hostelu Gonbo a dáváme si ledovou sprchu – soláry ten den vodu nestihly ohřát, ostatně jako jakýkoli den před tím. Nicméně se nám tady tak líbí, že tuhle maličkost neřešíme.

Štěpán

Na pozdní snídani nás česky osloví klučina od vedlejšího stolu, jestli si nechceme přisednout. Tak poznáváme Štěpána. Od roku 2009 dělá průvodce po Ladakhu a organizuje plzeňský festival Letem světem. Zítra se se svými svěřenci – Věrkou a Jirkou chystá započít výšlap na šestitisícovku Stok Kangri. Pro nás, co jsme sotva vylezli čtyřtisícové sedlo, něco nepředstavitelného. Setkání nám přijde náramně vhod. Kromě toho, že si skvěle popovídáme, nám totiž pomůže vyřešit dilema, kam se vrtnout až se vrátíme z našeho druhého treku v Makha Valley. Místo turisticky profláklé Nubry, nám doporučuje Mulbek, kde je 2000 let stará Buddhova socha a nedaleko se nachází i meditační jeskyně. Vyměňujeme si kontakty s tím, že až se vrátíme z treku, zkusíme menší slučku.

Úplně nejvíc skéry drajv!

S hodinovým předstihem jdeme na autobusák a netrpělivě vyhlížíme bus do Chillingu – jede jen jednou týdně, takže je to buď, anebo… si zaplatit asi 20x dražší taxík. Autobus se plní do posledního místa, na střeše se kupí bagáž, vyrážíme. Všichni starší Ladačani vytahují japa malu (buddhistický růženec). Kulička po kuličce jim klouže mezi prsty a rty se pohybují v neslyšné modlitbě. Po hodině odbočujeme z asfaltky na šotolinu. Projíždíme krajinou sypkých svahů, pod námi se v hloubce rýsuje klikatá řeka. Jednou je silnice zavalená sesuvem, podruhé část prozměnu chybí úplně, jedeme krokem, růžence kmitají ve svraštělých rukou všude kolem. Kdybych jeden měl, taky se přidám. Busík se k nestabilnímu okraji blíží na centimetry (nebo to zevnitř aspoň tak vypadá), při průjezdu přes staré závaly se nakláníme a balancujeme jak provazochodkyně mezi dvěma mrakodrapy. Ani si nevšimneme, že míjíme Chilling a pokračujeme hlouběji do Markha Valley. Přejíždíme řeku, silnice se na této straně rozšiřuje a svah nad námi (i když pořád stejně sypký) je k naší úlevě mírnější. Autobus nás přibližuje až do vesničky Kaya (3200 m. n. m.), asi o 10 km dál a 300 metrů výš. Bez zbytečných odkladů se vydáváme vstříc naší nejvyšší metě – pasu Kongmaru La, kam bychom mohli dojít zhruba za pět dní.

Himalájská procházka

Údolí Makha je zelený pruh země vklíněný mezi okrově zbarvené štíty. Místy se rozšiřuje do délky několika set metrů, jindy je úzké sotva několik desítek. Hned první vesnice, kterou procházíme (Skyu) je zavalená ztvrdlým bahnem. Domy jako by se spodní polovinou topily v zemi. Tři dny kráčíme jen mírně stoupajícím terénem – prostě taková příjemná himálajská procházka. Co deset kilometrů je vesnice, kde se vždycky nějaký homestay najde, na treku jsme prakticky sami, střídavě se předbíháme jen se dvěma Indy, kteří do údolí přijeli udělat podomní byznys a vláčí s sebou batohy plné barevných dek a šátků.

All inclusive ceny platí i tady, jen je to 1200 rupií (asi 350 Kč), o 200 víc než v Sham Valley. Odpoledne se k nám přidává pes, kterého se snažíme marně odehnat. Když jsme totiž putovali v rumunském Banátu, připojil se k nám taky toulavý hafan a v další vesnici ho lidi ze strachu, že jim bude dávit slepice, drsně odehnali. Pes se však nedá zastrašit a neochvějně nás doprovází. Na rozdíl od toho rumunského vůbec nežebrá, zkrátka to jen vypadá, že rád vede “smečku”. Dovede nás až k nízké hliněné stavbě a lehá si do pelechu. GPSka ukazuje, že jsme ve vesnici Sara (3560 m. n. m.), ale ve skutečnosti jde spíš o samotu s noclehárnu pro nákladní koně a osly.

Ubytování je tady ještě skromnější než v Sham Valley, údolí je totiž mnohem hůř dostupné. Žádné hotely, hostely a tak, jen skutečné domovy lidí, kteří tady celoročně žijí.

Ve vesnici Markha (3800 m. n. m.) vylezeme ke klášteru odkud máme výhled do širého okolí a pozorujeme žně. Někde se ještě zlatavá pole ječmene třpytí v poledním slunci, jinde vidíme už úhledně poskládané otepi. Pomalu plynoucí, skoro až nereálný výjev, mi připomene Týtýho vtip: “Vy máte hodinky a nemáte čas, my máme čas a nemáme hodinky.”

V Hankaru (3970 m. n. m.) si dopřáváme odpolední čaj a meruňkovou šťávu. Přes vesnici se v prašném oparu táhne stádo jaků a krav. Část z nich se naši hostitelé snaží vehnat do ohrady, pán skáče, zvedá ruce, roztahuje nohy – jen aby zabránil tvrdohlavým zvířatům vyběhnout zase ven. Chvíli se zdá, že svádí marný boj, několik jaků utíká, ale pevná vůle člověka nakonec zvítězí i nad jačí tvrdohlavostí.

Míjíme posvátné mani walls, které, jak nám řekl Týtý, bychom měli obcházet zleva – po směru hodinových ručiček, nad údolím vlaje i spousta pestrobarevných praporků, které do větru šeptají mantru om mani padme hum. Několikrát brodíme řeku. Při třetím brodu ležérně odmítám sundat boty a snažím se (tentokrát docela prudkou) bystřinu přeskákat po kamenech. Jeden potvorský mě drze shazuje do vody a batoh se mi od namočení podaří zachránit jen díky fenomenální obratnosti. Zbytek dne kráčím v Míšiných sandálech.

Stanování

Za Hankarem – poslední vesnici před pasem začíná pravý vysokohorský výšlap. Spíme v Tachungtse (4200 m. n. m.) ve stanovém táboře. Náš hostitel tady drží už jen poslední stan a nejpozději za týden se chystá všechno sklidit a vrátit se do Lehu, kde po zbytek roku vyrábí boty. Prostorný stan máme jen pro sebe a jídelní taky, takže si připadáme skoro jako účastníci dávných expedic. V noci už pěkně přituhuje, což zjišťujeme zejména při močopudné nutnosti vylézt ven. Ráno nám pak třeskutý mráz potvrzuje i zamrzlá říčka před stanem. Míříme zprudka nahoru a předbíhá nás několik výprav, které spali v Hankaru. Den nám kromě nádherných výhledů zpestřují piky (hašteřiví hlodavci žijící v norách všude kolem), poletující supi a stáda jaků, které pastevci ženou z hor do údolí. Odpoledne se dostáváme na placatou náhorní plošinu vymykající se všemu, co jsme doteď viděli. Po zeleno-žlutých bocháncích mechové trávy se prohánějí stáda jaků a zásobovací karavany koní. Přes širokou placku, vklíněnou mezi dvě pohoří, už z dálky vidíme náš dnešní cíl – stanový tábor Nymaling (4800 m. n. m.). Do nosů se nám vkrádá vůně mongolské stepi.

V noci klepeme kosu, i když jsme zababušení do spacáků a máme přes sebe přehozenou tlustou deku. Oba nás bolí hlava, spánek se dostavuje jen velmi neochotně. Ráno zjišťujeme, že jsme měli v noci návštěvu – pika dostala chuť na naše buráky a sušenky, aspoň že snickersky nechala na pokoji.

Vycházíme odhodlaně vstříc naší nejvyšší metě. Dělí nás od ní jen tři kilometry a 450 metrů převýšení. Jenže v suchém podnebí Ladakhu, ve výšce kolem 5000 metrů a po skoro probdělé noci se k podobným číslům stavíte úplně jinak. Šlapeme jak zombies, pod posledním stoupákem se dopujeme zázračnou glukózou a zatínáme zuby. Při chůzi mi pomáhá počítat do patnácti, pak zastavím, napočítám znovu do patnácti, vydýchám se a tak pořád dokola. Po pár kolech se přistihnu, že mě to snad i baví. Na pasu Kongmaru La (5260 m. n. m.) tak stanu s předstihem. Míša se s výšlapem trápí a dojde úplně vyčerpaná, po chvíli ji ale sušené mango a vyplavené endorfiny dostávají do nálady.

Koníci – hrdinové

Kochání po chvíli střídá zatažená obloha a silný vítr, dole v údolí prší. Oběd proto odsouváme a pádíme dolů. Dostáváme se do úzkého koryta řeky vklíněného mezi špičaté skály, cesta široká sotva půl metru se klikatí po úbočí svahu nahoru, aby se za pár desítek metrů zase spustila dolů ke korytu. Kromě dvou turistů potkáváme jen karavany koní, které představují jedinou možnost, jak zásobovat většinu vesnic na druhé straně. Když vidíme, s jakým nákladem a jakým terénem karavany denně chodí a připočteme k tomu, že nocují na pláni v třeskutých mrazech, začneme pokládat místní koně za hrdiny. Ve stádu chodí bez nákladu malá hříbata i staří koně, kteří celý život pochodovali a nechtějí si to nechat vymluvit ani na stará kolena. Až když cítí, že by stádo zpomalovali, odejdou sami na poslední cestu do hor.

Dole v řece pod pěšinou vidíme mrtvého rezatého koníka, vedle ještě leží rozlámané nákladní sedlo. Musel se nedávno zřítit z úzké cesty. Karavany pendlují nahoru a dolů skoro jako by šlapaly podle jízdního řádu. Denně jsme potkali aspoň sto koní, takže při tom, jak vypadají cesty a jak se koně pošťuchují je vlastně docela zázrak, že jsme jich pod srázy neviděli víc.

Domů, do Lehu

Poslední den se jdeme podívat do kláštera v Hemisu – navnadí nás popisek v průvodci, že prý “must visit place”. Přivítá nás ale už jen turistické reziduum toho, co si představujeme po pojmem buddhistický klášter. U brány se vybírá vstupné, funguje tady velká restaurace, na parkovišti je aspoň deset turistických dodávek a několik taxíků. Před vchodem potkáváme masňácky vypadající Indy, kteří se chystají ubytovat v klášterním hotelu. S obrovskými kufry jim pomáhají jejich řidiči. Malí mníšci na pozdrav ani neceknou a hážou po nás šutráky. Tak si klášter prohlídneme, zatočíme si mlýnky a jdeme si stopnout odvoz. Jen co vytáhneme ruku z kapsy, zastaví nám taxíkář, který veze dvě starší paní a jakýkoli příspěvek na cestu rázně odmítá. Jede zhruba stejným stylem jako borec, co nás vezl ze Sham Valley, jen se aspoň 100% věnuje silnici. Vyhodí nás na půli cesty a hned si odmávneme autobus – řidič skálopevně tvrdí, že jede do Lehu. Asi za patnáct minut se necháme vysadit na křižovatce, protože od spolujezdců zjišťujeme, že do Lehu rozhodně nejedou. Nicméně nám to hnedle pěkně navazuje, na křižovatce stojí další bus, jehož řidič nám opět tvrdí, že jede do Lehu a tentokrát mluví čistou pravdu, za což jsme rádi, protože už se začíná stmívat.

Festival

Večer píšeme Štěpánovi a hned domlouváme sraz v Babylonu. Nakonec se nás sejde sedm – kromě Štěpána, Věrky a Jirky se přidává ještě další Jirka a Olga, která dobrovolničí na škole v Mulbeku. Štěpán bere kytaru a po obligátní večeři, asi tak při třetím čaji se zábava rozjíždí naplno. Békáme české hitovky a nejvíc to nakopnem u Slavíků z Madridu. Opět se dozvídáme spoustu zajímavostí, které nám pro samé trekovaní utekly – třeba, že následující tři dny se v Lehu koná největší kulturní festival, což nám přichází tak akorát vhod, neb si rádi od pochodování trochu odpočineme. S Olgou se domlouváme, že ji v Mulbeku navštívíme a přespíme u nich ve škole.

Následující tři dny věnujeme kultuře. Začíná to muslimským svátkem zdejších šiítů, kteří oslavují strůjce íránské islámské revoluce – ajatolláha Chomejního. Hlavní ulice se odívá do černobílých praporů, mešity jsou otevřené. V oblasti mimochodem počty muslimů poměrně strmě stoupají, ale zdá se, že většinové populaci to nijak zvlášť nevadí. Na první pohled je to patrné i mezi obchodníky v Lehu – dravost muslimů, kteří se snaží teatrálně vábit zákazníky ostře kontrastuje s tichými buddhisty, čekajícími u obchůdků, aniž by zákazníkům cokoli vnucovali.

Muslimské veselí střídá mnohonásobně větší buddhistický festival. Do Lehu se sjíždějí lidi z širého okolí, aby předvedli zvyky, kroje a tance svého údolí. Na místním parkovišti – alias hřišti na koňské pólo se předvádí aspoň patnáct souborů, ale zhruba u pátého nám dochází, že odlišnost bude spíš v krojích, než v performativním projevu. Na ulicích hlídají klid indičtí policisté s vyřezávanými holemi namísto obušku. Zajímavé je sledovat, jak si pánové na svých holích zakládají, dekorují je ozdobným kováním, tu a tam i pár zářezy, až jednoho napadne, zda jde o čistě estetické prvky, nebo symboliku vztaženou ke skutečné pacifikaci jedinců.

Skvělým vrcholem oslav je turnaj v pólu. Máme to štěstí, že si sedáme do kotle a pokaždé, když padne branka, opře se kapela hned za našimi hlavami do žesťových nástrojů i bubnů tak, že je to nad naše melodické chápání. Pólo vidíme úplně poprvé a neskutečně nás to chytne. Úroveň hráčů se postupně zlepšuje a tak vydržíme koukat na všech pět zápasů finále – nakonec vyhrávají hráči Lehu, takže se na hřišti slaví o sto šest.

Mulbek, Olga, jeskyně

Cesta za Olgou se nám krapet protáhne. Na autobusáku se dozvídáme, že mimo sezónu jezdí bus do Mulbeku jen jednou týdně a tak vybíráme náhradní destinaci na půli cesty – Lamayuru. Po cestě potkáváme slovinsko-americky pár. Večer srovnáváme slovinské zvyky a slovíčka s těmi českými (kupříkladu slovinské slovo otrok znamená dítě). Druhou část večera nás pro změnu baví John, neb pracuje v Nepálu jako ochotník pomáhající zavádět zemědělské inovace při jedné menší komunitě. Ovšem jeho metoda pokus-omyl (například ve snaze o sázení avokádovníků) nám přijde vyloženě neamerická.

Ráno si vyšlápneme do zdejšího kláštera a jdeme si stopnout náklaďak. Na následující jízdu se fakt netěším – už podle mapy nás čeká šílený přejezd pasu, nepočítaně zatáček a určitě i děsivé pohledy do údolí. A nemýlím se – cesta je úzká, klikatá a srázy dolů jéééžiš. Na druhou stranu se v Ladakhu skvěle stopuje – hlavním tahem jezdí desítky zdobených náklaďáků “ala Indie” a tak jde někdy o spolehlivější dopravní prostředek než autobusy. Nabírá nás mladý klučina – muslim a za dvě a půl hodiny nás bezpečně vyloží přímo u 2000 let staré sochy Buddhy vytesané do deset metrů vysokého balvanu. Než si nás vyzvedne Olga, potulujeme se kolem řeky, kocháme se panoramaty a bavíme se nekonečným soubojem dvou (občas i tří) kozlů.

Olga nás bere na vyjížďku školním autobusem, který rozváží děcka domů. Chce nám ukázat, kde máme ráno vystoupit a kudy se vydat do meditačních jeskyní. Ladacká děcka se ukazují jako velmi hyperaktivní a veselá sebranka. V jednu chvíli začnou hrát kámen nůžky papír (alias stone, paper, scissors, jak nahlas volají) – ten, kdo prohraje dostane od vítěze pořádnýho lepáka. Za chvíli už nikdo kámen, nůžky… nepotřebuje a celý autobus se vzájemně fackuje jen to hvízdá, až každým okamžikem čekám, že mi taky jedna přiletí.

Večer pomůžeme Olze vypít lahev slivovice a dozvídáme se, že žila dvacet let v Austrálii a živila se jako interiérová architektka. Před časem se ale vrátila zpátky do ČR a přes brněnské Brontosaury odjela dobrovolničit do místní školy.

Přes určité peripetie bočních cest, na které jsme si při zdejším trekování už zvykli, nakonec správnou cestu k jeskyním najdeme. Míříme nahoru do hor, přes několik žebříků, úzkou průrvou mezi skálami. Údolí, kde se desítky jeskyní nachází, vypadá jako z jiného světa. Jsme tady úplně sami a cestou nepotkáváme ani živáčka, klid a harmonie jako by z tohoto místa přímo vyvěraly. Necháme na sebe působit kouzlo tohoto pustého a přece tak živého místa, jen se poflakujeme a odpočíváme. V jinak vyprahlé krajině vyrůstá několik stromů a ohromnou, okrové zbarvenou skalní stěnu pokrývají desítky děr různých velikostí. Těžko říct, jak se do některých z nich mniši dostávají, protože jsou takových 40 metrů nad zemí.

Vracíme se na silnici, kde si vystačíme s jedním mávnutím a zastavuje nám armádní kamión. Řidič zjevně tak trochu nahrazuje sporadické autobusy, protože když nás vysazuje v Mulbeku, hned místo nás nabírá další dva pasažéry. Olga nám ještě jednu noc poskytuje azyl ve škole a ráno jedeme zpátky do Lehu. Cestou se ještě necháme vysadit poblíž Alchi a šlapeme nějakých pět km k nejstaršímu klášteru v oblasti z desátého století. Skromné stavby uvnitř skrývají třímetrové sochy různých podob Buddhy a nejstarší malby široko daleko. V atmosféře potemnělé místnosti vzdálené všem klášterům, které jsme navštívili, vypráví zdi o propojení buddhistických a hinduistických vlivů, kosmologii i koloběhu života.

V Lehu ještě znovu stoupáme ke stúpě a loučíme se s městem. Byl to měsíc vnitřní pohody, fyzických výzev a zajímavých lidí. Vlastně nás ukolébal tak, že se zpátky do Delhi vracíme naprosto bezbranní a důvěřiví.

Moravská stopa

V Lehu jsme zpočátku bez povšimnutí míjeli Moravian Mission School (což je nejprestižnější škola v okolí) i nedaleký Moravian Church. Říkali jsme si, že jde o pouhou shodu náhod. Později nám ale Štěpán ozřejmil, že školu i kostel založili dva moravští bratří, kteří sem v polovině 19. století přišli s misijním posláním a mimo jiné s sebou přinesli semena rajčat, okurek, též hlízy brambor a další, takže zelenina zde vypěstovaná je prý z valné části “potomkem” jejich zušlechťovací činnosti. Ovšem, aby to nebylo tak přímočaré, ti dva misionáři byli etničtí Němci. Takže, když nám Týtý povídal o Němcích, kteří sem přinesli brambory, rajčata, okurky a další, mluvil ve skutečnosti o Němcích z Moravy.