V chrámech

Druhou půlku dne trávíme ve svatostáncích – nejdřív zamíříme do moderního bahajistického chrámu ve tvaru lotosového květu (lehce připomíná operu v Sydney). Církev Bahaí pochází původně z Persie a oficiální rok vzniku je 1863. Jde o pokus sjednotit prvky všech velkých náboženství ve prospěch harmonické koexistence všeho lidu. Zdejší prostředí jakoby ani nepatřilo do Delhi – chrám se nachází uprostřed pečlivě udržované zahrady, všude čisto. Uvnitř svatostánku na poklidnou atmosféru dohlížejí stoupenci náboženství. Když se některý z návštěvníku moc rozpovídá, důrazně na něj syknou a hned nato se se sepjatými dlaněmi ukloní.

Se soumrakem vcházíme do sikhské temple Gurdwara, která je mezi turisty oblíbená, protože zde každý může přiložit ruku k dílu v kuchyni, jež denně pro poutníky a potřebné vydá několik tisíc porcí. Tento šrumec nicméně prošvihneme, ale i tak se kocháme chrámem vytvořeným na míru pro lidi – s očistným bazénem a zákoutími pro relaxaci. U vchodu se nás ujímá jeden ze Sikhů. Dává nám šátky – povinnou pokrývku hlavy a sděluje nám pár vět o náboženství. Co do počtu stoupenců jde o pátou nejpočetnější víru, jejíž zakladatel – Guru Nának žil na přelomu 15. a 16. století. Sikhové (muži) jsou dobře rozpoznatelní, protože nosí barevné turbany a jelikož se nesmí stříhat, ukrývají pod nimi dlouhé vlasy.

Agra

Jedeme do Agry. Hlavně kvůli návštěvě hrobky Taj Mahal – mramorového skvostu, který pro svou předčasně zesnulou ženu Mumtaz Mahal nechal v 17. století postavit mughalský vládce Shah Jahan. Čtyřhodinovou cestu vlakem trávíme v lůžkovém (a klimatizovaném!) voze, kde nás stevardi zásobují několika druhy čajů. V Agře si nekompromisně vyhádáme férovou cenu za odvoz do hostelu. Máme štěstí, jeho majitel nám nabídne luxusnější ubytování ve svém druhém hotelu, jelikož jde o nový podnik a pán chce nahnat dobré hodnocení na bookingu. Oproti krcálku bez oken (standard Paharganje v Delhi) hotový luxus ne s jedním, ale hned dvěma okny – počítám-li i větračku v koupelně.

Agra zdaleka není tak přeplněná jako Delhi. Okolo samotného monumentu se dbá na úpravu, a tak si zde podává ruku moderní světáckost se starou Indií. Prostředí nesrovnatelně turističtější, ale zároveň uvolněnější než entropie ulic starého Delhí. Mnohem častěji se tady nicméně setkáváme s indickým fenoménem žádostí o selfie. V praxi to vypadá (v těch lepších případech) tak, že k nám přistoupí jedinec, pár nebo celá rodina a požádají, zda by si s námi mohli udělat fotku. Sdílení takového příspěvku na facebooku se prý setkává se zaručeným úspěchem. V těch méně příjemných situacích se nikdo zeptat neráčí, zakomponuje sebe nebo své dítě doprostřed domnělé fotografie a rovnou fotí. Vysoká koncentrace selfie lovců západních ksichtů je zde dána patrně tím, že sami Indové jsou při návštěvě Taj Mahal v turistickém módu.

Kolika

Procházíme se zahradami u Taj Mahal a čekáme na západ slunce. Místo začínají prostupovat dlouhé stíny a měkké světlo. Žel v boku se mi klube i mírně bodavá bolest. Něco jako když běžím a zapomenu pravidelně dýchat. Za 10 minut bolest přechází do ostrých pulzů, které vystřelují od zad skoro až k tříslům. Stojím u zábradlí s výhledem na řeku, otočený zády k zahradám a marně se snažím přesvědčit své tělo k umoudření. Přichází indický suverén se selfie tyčí: “Picture, yes!”, zahlaholí a začne mě šťouchat do ramene. S nešťastným výrazem ho odmítnu. Sám přece musí uznat, že s takovou troskou by na svém profilu nezaujal. Párkrát ještě zopakuje své “Yes”, jež podpoří vraženým loktem do mé paže. Pak si udělá aspoň snímek s mými zády a odchází.

Bolest neustupuje, jdeme do zahrad a sedám si pod strom. Pulzy se zintenzivňují, brní mi celé tělo, kdybych měl u sebe utěrku, mohl bych z ní ždímat pot. Tep se zrychluje a cosi uvnitř mi brání pořádně se nadechnout. Dobrou hodinu se svíjím pod stromem a zatvrzele odmítám zamířit do nemocnice. Pobyt ve stínu zdejších stromů však nepomáhá a tak mi pod tíhou “interních argumentů těla” nakonec nezbývá než svolit. Vojáci mi odmávnou nedaleko stojící sanitku. V nemocnici předbíháme frontu místních a lifrují mě na moderní sál. Poklábosím si se dvěma sympatickými doktory – diagnostikují mi zánět močových cest a podezření na ledvinové kameny. Fasuju 5 různých prášku (jak říká doktor, “jemná léčba”). Vyšetření stojí asi 20 Kč, prášky nějakých 150, takže pojišťovnu netřeba obtěžovat. V nemocnici všichni profíci – příjemní, do toho rychlé odbavení a padá nabídka prodloužit si pobyt do druhého dne i se všemi možnými vyšetřeními. Zní to lákavě, ale raději vsázíme na “jemnou léčbu” v podobě pěti prášků a “domácí léčení” s tím, že pokud se mi bude stýskat, můžu se sem kdykoli vrátit.

Cesta třídou 2S

Pozítří balíme a míříme do Lucknow – původně muslimského města a výkladní skříně Mughaleské říše (16.-19. století). Tentokrát jedeme nejlevnější třídou (na indických železnicích jezdí celkem sedm tříd od „dobytčáků“ až po luxusní kupé se servisem). Ještě za tmy přicházíme na nástupiště, temno je i ve vagónu, malá okénka zakrytá “okenicemi” s několika úzkými průduchy moc světla z toho mála co je venku, nepropouští. Vypomáháme si baterkami na mobilech a po pár minutách nacházíme naši lavici. Vlak se postupně plní “světlonoši”. Na stropě je v celém vagónu aspoň 20 větráků, čemuž se zpočátku smějeme, ale už o několik hodin později litujeme, že jich není aspoň 2x tolik. Po cestě pozorujeme plochou a úrodnou krajinu Uttar Pradeshe s nápadně vysokým počtem kálejících lidí – u kolejí, cest i na polích. Indové totiž velmi rádi vyměšují venku a i když vláda dělá hodně pro to, aby je přesvědčila o opaku, tisíciletou tradici zkrátka nevymýtíte za rok, dva a patrně ani za desetiletí.

Cesta trvá osm hodin (o čtyři víc než by dle jízdního řádu měla), ve vagónu není skoro k hnutí (pár borců ulehá i na policích pro zavazadla), teplota závratně stoupá. Na zastávkách nastupují prodejci všeho možného a tak není třeba mít strach z vyhladovění. Tu a tam se objeví i kejklíři – většinou otci s malými dcerami – tanečnicemi, nebo svatí muži, kteří se asertivně domáhají možnosti pasažérům požehnat. Sami Indové jsou k nim však neteční až odmítaví.

Lucknow

Ke konci cesty mě zase začíná brát bok a tak se těšíme do hotelu. Dostáváme pokoj s vylomeným zámkem a když to jdeme probrat s personálem, za trest jsme odsunuti do malého, krapet oplesnivělého krcálku. Hádka s recepčním nikam nevede, naopak je zřejmé, že by mu naše vystěhování zamák nevadilo. Západní turisti do Lucknow moc nejezdí, vlastně ve městě za dva dny žádné nepotkáváme, a tak je i nabídka ubytování v naší cenové kategorii míň než střídmá. Se zaťatými zuby zůstáváme.

Lucknow je kromě památek známé i pro svou street foodovou scénu. Na véču míříme do jednoho ze dvou podniků Thundai Kababi. Podávají tady výrazně kořeněné, na jemno mleté karbenátky ze skopového masa. Maso je křehké a v puse se báječně rozpouští – vlastně ani není třeba žvýkat.

Cesta zpátky do hotelu se protáhne, chytáme večerní špičku a ulice jsou plné aut, tuk-tuků, riksh, cyklistů a mezi tím vším se proplétají chodci. Ujít 500 metrů nám trvá skoro hodinu. Nicméně lidi jsou v Lucknow jaksi normálnější. Ze začátku jsme z každého, kdo se s námi dává do řeči, krapet vycukaní. Každým okamžikem čekáme, že se rozhovor stočí ke smutnému rodinnému příběhu s prosbou o finanční pomoc nebo v lepším případě k pozvánce do rodinného obchodu. Nic takového, zdejší lidi si prostě chtějí jenom povídat. A tak se i my uklidňujeme a jsme milejší a otevřenější.

Procházíme zdejší památky, jimž vévodí Bara Imambara – nádherná mešita z 18. století. Taj Mahal dobrý, o tom žádná, ale na tuhle souladně zdobenou stavbu se nemůžu vynadívat. Ani nám zas tak nevadí, že u vchodu nás opět natáhnou o pár rupií. V areálu se stáváme součástí dobrých dvaceti sefíček. Zvykáme si, že jako jediní běloši široko daleko jsme ještě exponovanějšími cíli indických turistů.

Mezitím náš pokoj navštívila opice, sežrala sušenky a jejich zbytky rozválela všude po posteli. Anebo to byl uklízeč? Po zralé úvaze se přece jenom přikláníme k opici.

Nádraží

Poslední zastávka před Nepálem je nejposvátnější město hinduismu – Varánásí. Lístky na vlak nás tentokrát stojí hromadu peněz i bez podvodníků. Vlaky jsou vyprodané a tak místo bílého formuláře dostáváme k vyplnění růžový, který nám za příplatek zajistí přednostní místa, tentokrát opět v klimatizovaném lůžkáči.

Když se druhý den ráno pídíme po správném nástupišti, vlak nikde. Ani informační tabule se neráčí o nic podělit. Zjevně vyzařujeme krapet nejistoty, protože k nám přistupuje turistický policista s pozváním do kanceláře a ujištěním, že vlak určitě pojede, jen musíme počkat. Namísto informací o odjezdu jsme požádáni o vyplnění údajů do archové knihy. KPIčka holt musí vykazovat i zaměstnanci indické policie, říkáme si. Jsou nám dokonce přislíbeny informační brožurky, jen abychom vyplnili všechny kolonky žádoucím způsobem. Nakonec kancl po deseti minutách za všeobecné spokojenosti opouštíme. Policisté jsou rádi, že mají vyplněné kolonky a my si libujeme, že nám vlak nestačil ujet.

Varanásí

Přijíždíme okolo desáté večer. Hned u vlaku si nás vyhlídne tuk-tukář a snaží se nás přesvědčit o noční přirážce za cestu do města. Žádá asi pětinásobek běžné ceny. Před nádražím, kde postává chumel řidičů bojujících o rito, používá asertivní fígl – konkurentům sděluje, že “jsme jeho” a lifruje nás do svého tuk-tuku. Naše námitky stran ceny ostentativně ignoruje, oplácíme mu tedy stejnou mincí a ignorujeme jeho rozmáchlá gesta. V těchto případech se řídíme pravidlem mírného příplatku – pokud si řidič řekne o lehce vyšší cenu, nehádáme se a jedem. Když jde za hranu, na které tváří v tvář neúspěchu trvá, nemáme co řešit.

Noční licitace se protahuje, ale jelikož je řidičů aspoň osm, je jen otázkou pár minut než někdo na férovou cenu kývne. A taky, že jo…

Varanásí je nejuklizenější z navštívených měst. Což neznamená, že by se na ulicích neválely odpadky, kravská lejna a tak. Jen je jich o něco míň než doposud. Navíc sem už stačila dorazit kavárenská kultura, jejíž požitky s radostí přijímáme. Několik dní se poflakujeme po městě, pozorujeme zdejší posvátno i sepětí lidí s Gangou. Všechno začíná už brzo ráno pod příkrovem tmy. Na ghatech se shromažďují lidi v negližé a lezou do žlutě zakalené řeky. Někteří si smočí jen nohy, jiní se ponoří celí, dalším stačí vyčistit si posvátnou vodou zuby nebo si v ní vyprat oblečení. Když tma ustoupí, lidský cvrkot při nábřeží ustává a vrací se v plné síle až k večeru.

Varanásí je místo prosycené umíráním. Smrt je vlastně důvod, který městu propůjčuje jeho posvátný status. Pokud se hinduista nechá spálit právě tady, dosáhne vysvobození z věčné reinkarnace. Obřadnost a surovost výjevu působí uhrančivě. Příbuzní nejdřív nebožtíka zabalí do oranžové látky a jeho hlavu ozdobí květinami, namočí ho do řeky a umístí na hranici, kde je tělo pozvolna pohlceno plameny. V lepším případě se tělesná schránka promění v prach, v horším na ohořelé torzo, které je hozeno do Gangy.

Gháty  

Na menším ze dvou spalovacích ghátů potkáváme staršího muže. Tvrdí, že jeho rodina pečuje o oheň, který zde nepřetržitě hoří přes 2000 let. Vede nás do malého kamrlíku, kde máme dobrý výhled a dovolí nám obřad fotit i bez povolení. Už jsme si ale zvykli, že v Indii nebývá nic zadarmo. Následně se necháváme zavléct do obchodu s šátky. Indové zkrátka umí skvěle využít našeho hluboce zakořeněného pocitu, že život je součtem směn. Kamarád onoho pána nás obkládá spoustou barevných látek a v očích našeho průvodce se zableskne příslib slušného přivýdělku. Krapet sice pochybujeme, že je opravdu správcem ghátu, nicméně za pěkné povídání přeci jen jeden šátek kupujeme. Místnost vyplňuje zklamání obou pánů. Když odcházíme, průvodce nám zastoupí cestu a žádá o peníze za výklad. “Give me five hundred!”, sděluje přímo, aby mezi námi bylo jasno. Dostává stovku.

Večer probíhají v Ghátech hinduistické obřady – všechny mají stejné aranžmá. Kněží provádí sadu synchronizovaných pohybů s vonnými tyčinkami a kónickými svícny. Na nábřeží se shromažďují desítky lidí.

Autobusy

Poprvé v Asii kupujeme jízdenky online – nechce se nám totiž až na autobusák (asi 10 km) a tak vybavujeme vše přes stránky největšího zprostředkovatele jízdenek v Indii a jihovýchodní Asii – redbus.in. Když v noci přijedeme na autobusák s tím, že za 30 min. odjíždíme do Nepálu, dispečer za okýnkem nás vyvede z omylu: “Autobus nepojede”, zahuhlá přes sklo a i přes urputnou snahu z něj už víc nevymáčkneme. Kroužíme kolem a ptáme se kohokoli, kdo je ochotný se s námi bavit. Hodný pán nám půjčuje telefon a voláme na linku redbusu, kde nám sdělují, že autobus skutečně nepojede a dodávají, že peníze pošlou do 10 dnů zpět. Lístky na další bus si druhý den ráno jedeme na autobusák radši koupit – pěkně z ručky do ručky.

Bus vyráží až na noc a tak se ještě poflakujeme kolem ghátů. Pozorujeme koupající se partičku Indů a jeden z nich se s náma dává do řeči. O všemožné obchodníky-opruzanty není zrovna na tomto největším ghátu nouze a tak jsme zprvu ostražití. Zvlášť, když nám jeden z nich podává náramek, co právě vylovil. Když vidí naše rozpačité výrazy, prohodí: “Take it! Mother Ganga gives.” A když matka Ganga dává, tak odmítnou nemůžem, to dává rozum. Na oplátku poděkujeme našimi usměvy a jsme moc rádi, že to tentokrát stačí.

Autobus vyráží na čas. Horší je to s vratkou za první jízdenku – peníze si redbus nechal a zvolil osvědčenou taktiku: “Výluka nebyla, jízdenku jste nezaplatili a ta částka taky absolutně nesouhlasí!”