říjen-listopad 2018

Příjezd a odjezd

Do Káthmándú přijíždíme z Indie okolo osmé večer, venku už je tma. U autobusu se srocují taxíkáři a vzduchem sviští jejich přepálené nabídky odvozu do centra. Míše kazí příjezd stávkující žaludek. Když jí o několik hodin dřív s nejlepším úmyslem radím: “Nekupuj si to kokosový lízátko!”, jen lehkomyslně mává rukou. Těžko soudit, jestli za její podrážděné útroby může podezřelé lízátko nebo 22 hodinová cesta z Váránasí ve společnosti smyčky bollywoodských klipů. Taxík usmlouváme na třetinu. V malém hostelu nás vřele přivítají a břišní nevolnost nás k této přátelské rodině upoutá na čtyři dny.

Mezitím si užívám nepálskou pohodu. Lidi zdraví, aniž by mi chtěli něco vnutit, ulice mi připadají poloprázdné a ty chodníky! Tak nějak tu sice pořád cítím krapet Indie (asi za to může hinduismus), ale míra bizáru a mentální náročnosti padá o pár pater níž. Hluk, znečištění, smrad a přeplněnost veřejného prostoru jako by na pár dnů přestaly existovat. Nereflektovaná bezohlednost Indů chybí úplně. Možnost procházet se po chodnících, kde se netřeba vyhýbat permanentně troubícím tuk-tukům, rikshám, motorkám, ani ohromnému množství lidí… Krása! Ujít 500 metrů už netrvá půl hodiny, ale maximálně deset minut. Po pár dnech mi Káthmándú připadá přeplněné, hlučné a znečištěné – mozek je prevít.

Přípravu na zisk trekovacích povolenek není radno podcenit: osm fotek, vyplnění čtyř formulářů, vystání dvou front u protilehlých pultíků… Asi po 45 minutách se probojujeme k prvnímu okýnku a získáváme tzv. TIMS permit (trekovací průkazy). Když se chystáme k opačnému pultíku, kde se vydávají extra povolenky pro konkrétní treky, zjišťujeme, že úředník to dnes zabalil dřív. Svátek je svátek. A ten co právě probíhá – Dashain – je jeden z nejdůležitějších v zemi.

Od začátku treku nás dělí už jen cesta busem. Šest hodin. O hladký průběh okolo přepravy se starají tzv. “bus boys”. Na nádraží vábí pasažéry, zavazadla stohují na střeše autobusu, vybírají peníze. Během jízdy pak vykují z otevřených dveří a nabízí odvoz. Jejich nejdůležitější aktivita ale spočívá v tlučení do boků autobusu a pískání, čímž během jízdy dávají signály řidiči. Na úzkých cestách, kde není nouze o stržené krajnice či závaly, k nezaplacení. Autobus vypadá, že už má pár let po záruce, ale LED TV se vždycky vměstná. Tudíž nás zas hypnotizuje smyčka hudebních klipů ála boolywood.

Džípem, nebo pěšky?

V Bessisaharu (800 m.n.m.) řešíme dilema. Začít rovnou pochodovat, nebo se nechat vyvézt džípem dál a výš? V posledních letech v oblasti budují silnici (rozuměj prašnou cestu) a spousta turistů si zaplatí jízdu přímo do hor. Řidiči nás lákají, ale svým vytříbeným taktem přispívají k tomu, že nakonec volíme pochod. A děláme dobře. Z cesty po pár kilometrech odbočujeme na pěšinu, která vede řídkou džunglí, svahy posetými rýžovými políčky a hlavně – nejsou tady skoro žádní turisti. Většina totiž sedne na lep nabídce rychlého výjezdu. Přijdou tak o pozvolnou proměnu krajiny i kultury. V nižších polohách žijí hinduisté, přibližně od 1500 m. n. m. převažují buddhisté. Vesnice jsou navíc vzorně upravené, domky pro své zářivé barvy zdálky připomínají rozsypané kostky lega.

Svátek Dashain proniká i sem. Celá země je v pohybu, všichni se vrací do rodných vsí a měst. Na čelech lidí vidíme velké kruhové značky z červených bobulí, ženy si  do vlasů vplétají Afrikány. A staví se i vysoké houpačky. Děcka nežebrají peníze, ale maximálně čokoládu.

V Bahundandě (1310 m. n. m.) šplháme do “nepovinného” kopce. Zlákala nás cedule slibující “kuchyni s nejlepším výhledem”. Přicházíme do rozjeté sváteční oslavy, ale jídlo nám ochotně přistává na stole. Jen co zaplatíme, začne klučina honit po dvorku slepici. “Chicken barbecue – now!”, zavtipkuje, když kolem nese polodospělé kuře. Špalek a sekáček už čekají. Na chvíli se zasekneme, nicméně rozpačité úsměvy hostitelů naznačují, že bychom v odchodu měli pokračovat. Chicken barbecue naznačuje, že jsme pořád u hinduistů. Budhisté jsou totiž kolem dokola vegetariáni a pokud si vyjímečně dají maso, musí to mít posvědcené doktorem. Sami navíc nezabíjejí, maso kupují, anebo se několik rodin složí a zaplatí si porážku jaka.

Libo pokoj s koupelnou a wi-fi?

Pozvolna stoupáme do horské krajiny borovic, voňavého jehličí a červeně zbarvených keřů. Míjíme čím dál víc stůp, modlitebních mlýnků a pestrobarevných praporků s mantrou “Om mani padme hum”. Buddhistickým krajem budeme putovat další dva týdny.

Možnost výběru ubytovaní v každé vesnici a překvapivě rozvinutá infrastruktura z nás dělají rozmazlené spratky. Kupříkladu v Talu (1700 m.n.m.) probíhá ubytovací namlouvání takto: “Namasté! Chcete pokoj?” ptá se starší usměvavá paní stojící na zahrádce před svým růžovým hotýlkem. Následuje snůška našich dotazů: “Můžeme vidět jídelní lístek?” “Dáte nám ubytovaní zadarmo, když u vás budeme jíst?” “Máte pokoje i se sprchou a záchodem?” “Máte wi-fi?” Jen co za sebou zavřeme dveře pokoje, dojde ke sdílenému uzardění: Že nás hanba nefackuje! Takhle se ptát! V Himalájích!

Cesta, která se pár posledních let protahuje a rozšiřuje, umožňuje mnohem znazší zásobování, na druhou stranu níže položené hostely kvůli ní trpí nedostakem hostů, což v praxi znamená, že pokud si dáme večeři a snídani, dostaneme k tomu bez vytáček pokoj zdarma. Sprcha (solarní nebo plynová) i wi-fi navíc patří do 3000 m. n. m. mezi standardní inventář.

Počasí nám poslední dny moc nepřeje, kolem poledne se vždycky zatáhne a později odpoledne prší. Na druhou stranu, funguje to jako malé kouzlo – k večeru přicházíme v mlze, poprchá, fouká vítr, je zima. Ráno se probouzíme do azura a žasneme nad horami, které včera skrývala deštivá mlha.

Tyrolsko v Nepálu

V Timangu (2500 m. n. m.) posloucháme před spaním rozhovor s rakouským horolezcem Wolfgangem Nairzem. V 70. letech lezl s partou kolem Messnera po Himalájích. Po horách už sice neleze, zato vozí Nepálce do Tyrolska na intenzivní kurzy hoteliérství. “Ještě pár let a budou tady mít tyrolský chaty…,” vtipkujeme. Netušíme, že zítra nám poznámka už tak směšná nepřijde.

Pár kilometrů před Brathangem (2900 m. n. m.), kde plánujeme přenocovat, míjíme samotu. Dívčina na nás volá, jestli nechceme pokoj. S díky odmítáme, že je ještě brzo a chceme dojít do Brathangu. Opáčí, že tam je draho, ať radši zůstaneme u nich. S úsměvem poděkujeme a pokračujeme dál. My, Indií protřelí, tyhle obchodní taktiky dobře známe! Jenže Nepál není Indie. Čekáme vesnici a přicházíme do jabloňového sadu. Teda, jdeme jen kolem plotu, majitelé si jablka pochopitelně dobře chrání. Míjíme jeden starý dům dříve zjevně sloužící jako lodge a přicházíme k něčemu na způsob tyrolské vysokohorské chaty. Trochu pobaveně, trochu s rozpaky na sebe hledíme – nějak sem ten velký barák nesedí. Do další vesnice daleko, tak to jednu noc holt přežijem v luxusu. Podkrovní pokoj sdílíme s francouzským párem, který stejně hloupě jako my ignoroval dobře míněné varování dívčiny. Sad, hotel i stará lodge patří jedné rodině. Na tyrolskou anabázi s horolezce Nairzem se raději neptáme. Co kdyby to byla přece jenom pravda. Ráno kupujeme kilo jablek – jejich chuť je extrémně intenzivní. Mimochodem, myši nás navštěvují snad každou noc, jen se to dosud obešlo beze škod. Až tu minulou mi jedna prokousala pořádnou díru do síťové kapsy v batohu. To by se v opravdové tyrolské chatě určitě nestalo…

Ganja vs. Hungry ghosts

Kráčíme kolem útvaru Paungda Danda – skalní stěny, která šplhá ze 3200 do 4700 m. n. m. V lokálním dialektu se nazývá Swarga Dwar – Nebeská brána. Místní prý věří, že aby se duše dostala do nebe, musí vystoupat po strmé stěně vzhůru. Neskutečnost celého útvaru působí magicky – i když už stěnu máme v zádech, nedá nám to a co několik kroků se aspoň na pár vteřin musíme otočit.

Nocujeme ve vesnici Upper Pisang (3400 m. n. m.). Počasí se umoudřuje. Krajina se otevírá, údolí se rozestupuje a poprvé pořádně vidíme Annapurnu (přesněji část masívu, který se skládá z jedné osmitisícovky, třinácti sedmitisícovek a šestnácti šestitisícovek). Jdeme se projít ke zdejšímu klášteru a po cestě všude cítíme nezaměnitelnou nasládle-zelenou vůni. Po chvíli koukáme, že na rumištích vedle domků roste místo kopřiv marihuana. Po celé vesnici. Níž už jsme tu a tam na rostlinu či dvě narazili, ale tady jde jejich počet do stovek. Vlastně je normální, že babička u cesty nabízí gandžu, děcka nejdřív zkoušejí prodat jablko nebo sušené ovoce a když to nevyjde, někteří nasadí i těžší prodejní artikl. Z rostliny se tady dělají masti, jedí se její semínka nebo se používá při ranním vykuřování hungry ghostů – podle buddhismu jeden ze šesti způsobu bytí. Takoví lokální šmejdi, kteří se pro svou chamtivost a závist po smrti znovu zrodí do podoby břichatců s tak úzkými hrdly, že nemohou nic polknout. Vypadá to, že aspoň v Pisangu se je snaží udržet ve veselé náladě.

K večeru přichází do lodge indická skupina. Kolem čtvrté ráno se nám připomene ona nereflektovaná bezohlednost, která nám v Indii tak moc přirostla k srdci. Skupina dupe, křičí na sebe přes zeď, haleká i venku. Vydrží jim to s přestávkami až do sedmi. Vstáváme o půl osmé a když odcházíme, Indové se ještě pořád hlučně roztahují před lodgií.

Nejkrásnější

Z Pisangu se odpojujeme od hlavní cesty a stoupáme do Ghyaru (3950 m.n.m.). Dostáváme se na nejkrásnější část treku. Litujeme spěšnoturisty, kteří údolím spěchají rovnou k hlavní vesnici oblasti Manangu. Je jich většina. V Ghyaru si dáváme oběd – po několika dnech Dal Bathu (rýže s čočkovou polévkou) zkoušíme pizzu s jačím sýrem – je skvěla. Stejně jako pohled na protější masív Annapurny a ozdobené pasoucí se jaky. Kocháme se výhledem, popíjíme čaj a uvažujeme, že bychom na tomto vyklidněném místě přespali. Nakonec se rozhoupem a míříme do Ngwalu (3900 m. n. m.). Po celou dobu na nás z protější strany údolí shlíží lehce děsivá tvář vykreslená tvarem pohoří, sněhem a stíny.

Ráno míjíme odbočku. Šťastnou náhodou se tak ocitáme na horní cestě, kde nepotkáváme ani živáčka. Jdeme řídkým jehličnatým lesem, pod námi údolí, naproti Annapurna se špičkami v mracích. Pěšina nás vede k lávce, za níž se otevírá scenérie, která se zhusta namáčí v esenci harmonie. Za blankytnou řekou lemovanou červeno-fialovými keři se v objetí hor rozprostírá palouk s nízkou kamennou stavbou a jediným stromem. Fantaskní obraz doplňuje pasoucí se plavý kůň. Později zjišťujeme, že místu se říká Chulu.

U Sunity

Odpoledne se napojujeme na hlavní trasu a je to jako rána na solar. Dny hubené na turisty jsou nenávratně pryč. Jak to šlo, drželi jsme se stranou. Od teď není zbytí – jinudy to nejde. Navíc na tento úsek nastupují všichni, kteří si trasu profrčeli džípem – aspoň, že ty už od teď nepotkáme. Až do Manangu tak kráčíme ve společnosti několika čínských skupin a ještě většího počtu Nepálců z nížin. Všichni víříme jemný prach, Číňani kráčejí v rouškách. Oba jsme zpruzení. V hlavách nám však zraje záložní plán. Hned za Manangem se zamýšlíme odpojit a vyšlápnout si k nejvyššímu jezeru světa. Odbočka nám sice zabere asi tři dny a na hlavní tah se budeme muset vrátit. Nicméně si prozatím gratulujeme, jak jsme na ty davy vyzráli.

Manang (3500 m.n.m.) je turisty zavalená vesnice. Udržuje si sice vysokohorský ráz, ale množství obchůdků a hotel na hotelu se nám nepozdává. Aspoň, že na tyrolský chaty tady zatím nedošlo. Procházíme vesnicí a chvíli se touláme v uličkách na severním okraji. Tady ještě žijí postaru, žádný hotel ani bar. Na jednom ze skromných domů uvidíme drobnou cedulku “Homestay”. Zaklepeme. Nakonec je z toho zatím nejpovedenější večer. Později přichází další hosti – Nepálec žijící v Austrálii a francouzko-indonézští manželé. Na večeři se scházíme kolem malé pícky, topíme jačím trusem, popíjíme domácí “víno” z obilí Raksi a klábosíme. Je tu i naše hostitelka Sunita se dvěma syny. Hoši koukají do tabletů, ale zbytek skupiny vede živý hovor. Paul (Francouz) – je mu asi 50 – jezdí do Nepálu už třicet let. Okruh Annapurnou jde počtvrté. Vypráví, jak rychle se oblast mění. Poprvé mohl spočítat turisty na prstech jedné ruky. I dnešní bující Káthmándú prý tehdy vypadalo jako velká vesnice bez asfaltu a smogu. Jeho manželka vypadá jako horská Nepálka a dělá si z toho srandu. Prý sem jezdí ráda, protože si připadá jako domorodka. Na rozdíl od Francie.

Nepálec Timo pracuje v IT. Pochází sice z nedaleké Pokhary, ale teď už sem od protinožců jezdí jenom na občasné návštěvy. Právě se vrátil od Tilicha – onoho jezera, kam se taky chystáme. Když mu prozradíme naše plány, jeho otázka nás zarazí: “A máte zarezervovaný postele v base campu?” Opáčíme, že jsme se bez rezervací do teď obešli. S povzdechem se pustí do vysvětlovaní. A my začínáme chápat to podivné množství Nepálců, které jsme dnes potkali na cestě k Manangu. Kromě toho, že je svátek a spousta Nepálců má volno jde i o význam jezera. V posledních letech se z něj stalo poutní místo, kam se musí každý Nepálec aspoň jednou za život podívat. “Taková naše Mekka. Jen bez náboženského významu,” vysvětluje. Souvisí s tím i vzmáhání nepálské střední vrstvy – hlavně hinduistické populace z nížin – která si už může dovolit vyrazit jednou za čas na dovolenou, což ještě před pár lety šlo dost ztuha.

Tak máme znovu v hlavách kolotoč – chceme se tam ještě podívat? Smyslem přece bylo se lidem vyhnout a ne skočit šipku přímo do “jámy lvové”, ale co už. Je to přece nejvyšší jezero světa, ne?

Ráno se opět všichni scházíme u pícky, Sunita peče placky a pomalu snídáme. Kluci (6 a 7 let) dnes jedou zpátky do Kathmandů. Chodí tam do internátní školy a domů se vracejí jen jednou za rok. Zapovídáme se s Paulem a jeho ženou. Pohory rozhýbeme až kolem desáté. Neujdeme ani šest kilometrů, Míša se cítí jak bacená klackem po hlavě. Zůstáváme v Khangsaru (3700 m.n.m.). Potkáváme tam starší paní, která nese náruč konopí. “Pojďte, pojďte,” zve nás do své červeně omítnuté lodge. “This is Ganja – nepali stuff,” mrkne a háže otep pod schody. Lodge je okouzlující, nejstarší ve vesnici. Funguje už od konce 80. let. Paní je bodrá a veselá, navíc výborně vaří. Tady se nám líbí – žádná sprcha, wi-fi a tak – kdo to vlastně v Himalájích potřebuje?

K nejvyššímu jezeru světa

Po odpočinkovém dnu nás příjemně překvapuje vlastní fyzička. Jdeme přes oblasti častých sesuvů – na pohled nádherné, uvnitř děsivé. Hlavně, když se na úzké cestě vyhýbáme protijdoucím, kteří se vychytrale nalepí na svah a nám nezbývá, než je obejít vnější stranou pěšiny. Pohybujeme se uprostřed sesuvu, který začíná 300 metrů nad náma a končí dobrých 700 metrů dole v říčním korytu. Když nás míjejí zásobovací karavany oslů, lepíme se na svah my.

Do Tilicho Base Campu (4100 m. n. m.) přicházíme kolem třetí odpoledne. Fungují tady tři velké lodge. Všechny poctivě obcházíme, ale máme smůlu. Počet volných pokojů: 0. Dostáváme nabídku na přespání v jídelně. Provozní si naše jména zapisuje na kus papíru. Jsme první. Než udeří tma, nahlásí se mu dalších deset lidí a večer už v jídelně není k hnutí. S posledními paprsky se ve dveřích objevují naši staří známí – indická skupina z Pisangu. Nedostatek místa Indy rozděluje na dvě skupiny. Polovina si sedá na okenní parapet hned vedle nás. Ten nejhalasnější z nich (jeho hlas velmi dobře poznáváme) jako na potvoru usedá přímo vedle mě. Když pak začne přes půl jídelny neurvale hulákat na druhou polovinu skupiny, a to prosím pěkně, hned vedle mého citlivého ucha, vrhám na něj ten nejnas…, ehm nejnazlobenější pohled, co umím. Nechá se zastrašit? Nenechá. Teda, na chvíli ano, ale do dvou minut huláká znovu. Chvála Buddhovi i všem svatým je grupa prozíravější než my a dopředu si zarezervovala pokoje.

Nakonec spí v jídelně odhadem 40 lidí. Volná zábava frčí do pozdních hodin, pouští se nepálské hitovky, západní rock i punk – The Doors, Clash a tak. Zpívá se a kdosi tančí. My sice sedíme jak pecky na parapetu u kamen, ale pěkně se na to kouká. Později se vynáší stoly, přináší matračky a hajdy na kutě.

Ráno po páté začíná šrumec. Průvodci nutí své skupiny vstávat brzo, protože cesta k jezeru je náročná, navíc kolem poledne se zvedá silný vítr. Ze spacáku se vyhrabeme kolem šesté a snažíme se probojovat k předem objednané snídani. V kuchyni i jídelně vládne chaos. Průvodci se chtějí co nejlépe postarat o své lidi, a tak i přes nepřehlédnutelný zákaz chodí do kuchyně a berou si, co je zrovna hotové. Co na tom, že si to jejich svěřenci vůbec neobjednali. Po pár minutách zjišťujeme, že se jen tak bez přičinění jídla nedočkáme a po vzoru průvodců si jdeme pro snídani rovnou do kuchyně.

Vyrážíme kolem půl sedmé, venku sice už není úplná tma, ale nocí promrzlá krajina se ještě musí obejít bez slunečních paprsku. A my s ní. Zima z nás cucá energii jako vysavač. K tomu ta nadmořská výška. Míša už několik dní bojuje a necítí se fit. Naposledy se přioblíká a zkoušíme jít pěkně pomalu, podle rad jednoho Nepálce, se kterým se střídavě předbíháme: “Slowly, slowly”. Nepomáhá to. Cítí se, jako by ji někdo odpojil ze zásuvky. Jde zpátky.

Výška je už safra znát a já si pořád musím připomínat vysokohorskou poučku: pomalu znamená rychle! Nepálec přede mnou jde nachýlený dopředu, co noha nohu mine. Dělá drobné krůčky, sotva zvedá nohy. Šetří energií a občas si lokne coly. Říkám si, že to přece nemůže ujít. Ujde. Nahoře je dřív než já. Můj krok je sice pomalý, ale pořád o něco rychlejší než jeho. Vedlejším produktem jsou častější a delší pauzy.

Za největším stoupákem mě dotahuje Nepálec Rahul. Poslední kilometr po rovince se šouráme společně. Vždycky snil o tom, že se sem podívá a vysvětluje, že Nepálci nejezdí až do Pisangu džípem z lenosti, ale protože několikadenní trek by byl mnohem nákladnější. Jízda nahoru je navíc vyjde přibližně na třetinu toho, co chtěli řidiči po nás. Rahul studoval v Indii a tak dojde i na naše rozpaky – podvůdky, bizáry a tak. “To všechno je pravda. Zároveň umí být ale velmi štědří i pohostinní,” říká a vypráví o tom, jak po zemětřesení v roce 2015 uspořádali s kamarádem školní sbírku na obnovu jejich nepálské vesnice. Během pár týdnů prý vybrali 30 tisíc dolarů. Do projektu se zapojili učitelé i rodiče. “To jim nikdy nezapomenu. Ta štědrost mě dojala. Vůbec nám nemuseli věřit, ale na nic se neptali a prostě nám přispěli. Stovky lidí.” Kontrast nemohl vystihnou lépe – z pohledu cizince bývá chování Indů často bezohledné. Ani ne zlé. Určité způsoby jsou pro ně zkrátka normální, byť nad nimi můžu kroutit hlavou. Když ale dojde na soucit nebo nutnost pomoct, mají to v sobě. I nám v nouzi pomohli. Neváhali, zavolali, pak půjčili telefon. Bez vytáček. Ještě před tím se skvěle zachoval voják, který mi zajistil sanitku. V nemocnici všichni profíci… Tohle si člověk v hlavě poskládal už mnohem dřív, ale někdy není na škodu si to připomínat. Zvlášť potom, co indická skupina v noci uprostřed Himalájí huláká jak smyslu zbavená a vy nevíte proč.

Jezero Tilicho (5000 m.n.m.) je modřejší než modrá skalice. Celou cestu jsem se dopoval glukózou, abych si nahoře vychutnal Snickersku. Odploužím se za horizont, kde správně předpokládám nulovou přítomnost lidí, sednu na kámen a vychutnávám – výhled i tyčinku. Obojí mi v té nadmořské výšce připadá neuvěřitelné.

O několik hodin později v jídelně vyzvedávám Míšu. Vypadá spokojeně. Líčí, kolik lidí se předčasně vrátilo. Někteří prý zkoušeli výšlap opakovaně.

Rozhodnem se vyrazit zpátky. Na půli cesty k hlavní trase je chata, kde by snad mohli mít volný pokoj. Nemají. Spíme zase v jídelně. S indickou skupinou. Sice jinou, nicméně během noci žvaní stejně. Jsou čtyři a kdykoli se jeden z nich probudí, zjevně to dává na vědomí ostatním členům skupiny. Se šeptáním si hlavu nelámou. Na prosbu o zmlknutí reagují poslušně. Asi na 20 minut. Pak se všechno opakuje několikrát dokola. Později dojde trpělivost i paní majitelce, která spí v jídelně s námi a zpucuje je tak, že by se za to nemusel stydět ani Jiří Kodet ve své vrcholné roli. Pomůže to? Zhruba na hodinu.

Přes 5000

Na cestě k hlavní trase se nám otevírá překrásný výhled do údolí. Daleko pod námi je Manang, vpravo se lesknou zasněžené vrcholky Annapurny, vlevo jim zdatně čelí pohoří Chulu a uprostřed teče klikatá řeka Marsyangd.

V Yak Kharce (3900 m. n. m.) zabíráme poslední volný pokoj. Vydatně dospávám výšlap k Tilichu a minulou noc v jídelně. Čeká nás pochod do High Campu a pak už nejvyšší bod našeho treku – Torong La Pass. Denní převýšení 900 metrů zvládáme překvapivě lehce, poslední úsek je dost prudký, ale s pomocí glukózy a teplého počasí to oba dáváme s úsměvem na líci. Ten lehce ztrácíme až v High Campu (4800 m. n. m.). Tvrdí mi, že nemají volný kamrlík. Jde se zeptat i Míša – stejná odpověď. Jdeme tam společně. “Vy jste tady spolu?” ptá se provozní. Přikývneme. Chvíli se drbe na hlavě, pokukuje po kolegovi a pak z pod pultíku vytahuje klíč. Bingo! Na nic se neptáme, berem a jdem si najít pokoj.

V noci je odhadem mínus dvacet. Záchod je safra daleko a člověk se na něj bojí i ve dne, natož v noci. Chodíme ke svahu za lodgií a nejsme sami. Průvodci své svěřence nutí vstávat už mezi třetí a čtvrtou ráno. Přechod sedla je sice náročný, ale ve tři? Nechápeme. Tohle přece není výstup na osmitisícovku. Zhruba kolem čtvrté se zvenku slyšíme: “It´s so fucking freezing!” a řadu dalších upřímných povzdechů. Odchod nehrotíme. Vstáváme v osm a vyjdeme kolem deváté jako poslední, pěkně se sluncem. Cestu máme pro sebe, všichni jsou před námi a my se činíme, abychom nikoho náhodou nedohnali.

Po cestě nás naopak dochází dva našinci – Kuba a Petr z Jablůnkova. Dneska už mají v nohách asi sedm kilometrů a skoro 900 metrů převýšení. Borci. My přibližně kilák a půl s 200 metry nahoru. Říkáme si, že nám za chvíli zase zmizí z dohledu, ale Petra kilometry v nohách začaly trochu zmáhat a tak jdeme společně. Po poledni dobýváme Torong La Pass (5416 m.n.m.)! Sice s rozestupy, ale nakonec se tam doploužíme všichni. Kuba vytahuje tatranský čaj padesátku a dáváme poctivě do každé nohy.

S Míšou si dopřáváme sváču a borci míří dolů. Loučíme se. Ten den ještě několikrát. Definitivně se potkáváme pozdě odpoledne dole v Muktinathu (3700 m.n.m.) před hostelem. Večer se dohodneme, že minimálně zítra půjdeme společně.

Na druhé straně

Údolí, do něhož scházíme, vypadá jako z jiného světa. Suché, pouštní, prašné. Připomíná nám Ladakh. Ráno vyrážíme ve čtyřech do Jomsomu (2600 m.n.m.). Většina rychloturistů si v Muktinathu bere džíp a míří do Pokhary. Na treku tak potkáváme jen další dva lidi. Trasa nás navíc odměňuje výhledem na majestátní horu Dhaulágirí. Po poledni procházíme širokým, okrově zbarveným korytem řeky Panda Khola. Proud teď tvoří jen malá stružka. Velikost koryta nás ale nenechává na pochybách – na jaře to musí být pořádný hukot. Trasa vede z říčního žlabu nahoru po úbočí hory. Ostré stoupání nám “zpříjemňuje” ještě ostřejší vítr. Víří prach a zlověstně hvízdá. Pěšina je široká asi čtyřicet centimetrů, místy poškozená sesuvem a pod námi pěkný sešup. Jdeme stylem: pět kroků – nápor větru – zastavit – zapřít se o hůlky – pět kroků – nápor větru a tak pořád dokola. Shora pozorujeme skupinu, která zjevně zamýšlí jít korytem až do bodu, kde se napojí na prašnou silnici. Z jejich předklonu je jasné, že s větrem bojují i tam dole. Míša peprně hartusí, že jsme se měli držet v korytu a ne tady riskovat s každým krokem. Řádně vyfoukaní dotahujeme borce na hřebeni a Kuba s úsměvem hlásí: “Být těma tam dole, nakopnu jejich průvodce, že je tahá korytem místo, aby je vzal sem nahoru. Takový parádní výhled!”

Když sejdeme dolů a napojíme se na cestu, máme to do Jomsomu ještě pět kiláků. Těšíme se, že vítr ustane. Marně. Grády se zvyšují a přes zvířený prach není vidět dál než na dvacet metrů. Jdeme měsíční krajinou – šedavým korytem řeky Kali Gandaki. Vítr se jím žene jako trychtýřem. Přes obličej nasazujeme co má kdo po ruce – šátky, trička. Hlavy máme zarputile skloněné jako beranidla. Oči mě po chvíli začínají děsně pálit. Občas kolem projede džíp (bohužel plný) a tak toužebně vyhlížíme autobus. Když se z prachu jeden vynoří, zmocní se nás na pár vteřin úleva, která rychle odezní. Řidič na naše mávání nereaguje a sviští dál. Nevěřícně zíráme – co to je? Autobusy v Nepálu vždycky zastavují na mávnutí. Těsně před Jomsomem se snažíme mávnout na další bus – nic. Chvíli se neovládnu a křičím, že by nás tady v prachu nechali chcípnout. Později nám to docvakne – pro cizince tady platí extra přirážka (asi tak 300 %) a řidiči mají zakázáno nabírat po cestě. Vše musí jít přes “mafiánskou” budku ve vesnici. Nikde jinde se v Nepálu s něčím podobným nesetkáváme.

Prachové limity musí být v Jomsomu překročené aspoň stokrát. Teda, kdyby si tady někdo s nějakými limity lámal hlavu. Všichni jsme šediví od hlavy k patě. Vousy mám jak stařeček. K večeru se vítr utiší. Fičák se prý ale zvedá skoro každé odpoledne. Po této příjemné zkušenosti padá rozhodnutí naskočit do busu a nechat se popovézt 50 kilometrů do Tatopani. Za ním se znovu odpojíme a nastoupíme do závěrečného velkého stoupáku. Máme štěstí: v autobusu zabíráme poslední volná místa. A taky smůlu: krasojízda trvá pět a půl hodiny. Navíc nedojedem. Po třech opravách (rozuměj řidič po cestě omotává nápravu drátem) to nevyjde. Drát praská a levé kolo se stáčí vpravo, zatímco pravé zůstane nasměrováno rovně. Poměr štěstí a smůly nakonec 2:1: porucha se udá jen pět kilometrů od Tatopani. Vlastně jsme rádi, že jízda končí a my se můžeme projít. Nejvíc si protrpí Kuba napasovaný na poslední, od motoru rozpálený sic.

“Rozlučkový” večer

V Tatopani (1100 m.n.m.) lehce ponocujeme u piva. Kuba povídá o své výpravě k Everestu. Před třemi lety dali s partou trek Tři sedla. To chcem taky! Až do těď jsme váhali, jak prožijeme v Nepálu druhý měsíc. Konečně máme jasno. Večer se opět loučíme. Borci si spočetli, že jsou v presu a to, co chceme s Míšou ujít za dva dny, plánují vyběhnout za den. Musí prý vstávat už v šest.

Ráno po devátéje Míša najde dole u kávičky na snídani. Spalo se jim tak dobře, že si vše rozmysleli. Radši si zkrátí pobyt v Pokhaře. To je rozumný. Do Gorepani jdeme společně v poklidu dva dny. Stoupáme opět řídkou džunglí a rýžovými políčky jako na začátku. I počty turistů jsou podobně nízké. Jen vesnice tady postrádají onu místy kýčovitou barevnost.

Annapurna jako na dlani

V Gorepani (2820 m. n. m.) pozorujeme neskutečný západ slunce nad Annapurnou South. Západní polovinu do ruda zbarveného vrcholu vidíme jasně, východní polovina se ukrývá pod dlouhým jazykem mračen. Jako by se hora s koncem dne rozpouštěla v atmosféře.

Ráno vstáváme za tmy a jdeme povinně na východ slunce. Nedaleký Poon Hill (3200 m. n. m.) nabízí geniální výhledy na protilehlý masív. Sice na úkor intimního zážitku, tedy ve společnosti několika desítek lidí, ale stojí to za to. Vlastně jde patrně o nejoblíbenější krátký trek v Nepálu. Kopec je totiž snadno dostupný z Pokhary. Kdo tudíž nechce absolvovat celý Annapurna circuit, může zvolit zkratku. Jen musí (mimo jiné) vyšlápnout 3000 schodů. Už opravdu naposledy se loučíme s borcama. Míří se mrknout ještě k Annapurna base campu a my pádíme do Pokhary. Těch 3000 schodů nám dává zabrat i směrem dolů. Lýtka se pak nepříjemně hlásí ještě několik dní.

Když po divoké, ale krátké jízdě busem dorazíme do Pokhary, dáváme si tři dny veget. Kupujeme oslavný dort. Po 20 dnech v horách chutná náramně. S koncem výšlapu mozek zaplavují endorfiny. Podle GPSky máme v nohách (a popravdě i v hlavě) 19,3 kilometrů převýšení na 212 kilometrů vzdálenosti. Pozvolna se ladíme na vyšší dívčí – trek Tři sedla. U Annapurny jsme si střihli jedno nad 5000, tak za pár dní nás čekají hned tři.